V jednom království, které se rozkládalo mezi hlubokými lesy a vysokými horami, žil mladý princ jménem Teodor. Byl odvážný, laskavý a měl srdce plné soucitu. Jeho otec, král Boleslav, ho vychovával k tomu, aby jednoho dne vládl moudře a spravedlivě. Ale Teodor měl v srdci touhu po dobrodružství. Nechtěl celý život strávit jen v paláci, chtěl poznat svět, pomáhat lidem a objevovat tajemství ukrytá za hranicemi království.

Jednoho dne, když se Teodor procházel v zahradách královského paláce, uslyšel rozhovor dvou starých sloužících. Mluvili o čarodějce jménem Melora, která žije v Zakletém lese. Říkalo se, že kdysi byla krásnou a mocnou ochránkyní přírody, ale po zradě jednoho krále ji naplnila zloba a bolest. Od té doby prý proměňuje les v trnité bludiště a každého, kdo se odváží vstoupit, čeká zkáza.

Teodor se rozhodl zjistit pravdu. Cítil, že za příběhem o zlé čarodějce se možná skrývá něco víc. Připravil si meč, plášť a trochu jídla, rozloučil se s otcem a na koni vyrazil směrem k Zakletému lesu.

Cesta vedla přes temné hvozdy, kde stromy byly tak husté, že téměř nepropouštěly světlo. Po několika dnech dorazil ke vchodu do Zakletého lesa. Jakmile překročil jeho hranice, změnilo se vše. Stromy byly pokroucené, vzduch těžký a všude rostly trnité keře, které se jako živé hýbaly a škrábaly vše, co se přiblížilo.

Teodor si razil cestu trny, které se ho snažily zadržet. Každý krok byl těžší než ten předchozí. Nakonec se vyčerpaný svalil pod strom a usnul. Ve snu se mu zjevila dívka v zelených šatech s květinami ve vlasech. Řekla mu: „Princi Teodore, jdi dál. Melora není taková, jak se říká. Potřebuje pomoc, ne strach.“

Když se probudil, našel vedle sebe květinu. Byla nádherná, zářila modrým světlem a neměla žádné trny. Princ pochopil, že to byl kouzelný sen a že květina mu má pomoci. Vydal se dál a květina mu svítila na cestu. Trny najednou ustupovaly a les už nevypadal tak hrozivě.

Po několika hodinách cesty narazil na malou jeskyni. U jejího vchodu seděl obrovský trol s šedou kůží a očima jako žhavé uhlíky. Držel v ruce kyj a zamračeně hleděl na prince.

„Nikdo nesmí dál,“ zabručel trol.

„Prosím tě, dobrý trole,“ řekl princ uctivě, „jdu hledat čarodějku Meloru. Nechci jí ublížit, chci jí pomoci.“

Trol se na něj dlouze zadíval. „Pomoci? Nikdo nikdy nechtěl pomoci. Všichni se báli nebo přišli bojovat. Ale ty… ty mluvíš jinak.“

Trol se jmenoval Grum a byl Melořin ochránce. Kdysi byl zlý, ale Melora mu dala druhou šanci. Od té doby sloužil jako její strážce. Grum se rozhodl prince pustit dál, ale varoval ho: „Melora tě možná nepřijme. Její srdce je obehnáno trny stejně jako tento les.“

Teodor poděkoval a vstoupil do jeskyně, která vedla do nádherného sálu vytesaného ve skále. Uprostřed stála žena s dlouhými černými vlasy, očima jako smaragd a kolem ní se vznášely lístky a plamínky. Byla krásná, ale její pohled byl chladný jako led.

„Proč jsi přišel?“ zeptala se Melora.

„Chci vědět pravdu. Lidé se tě bojí, ale já vidím, že tento les nebyl vždy temný. Co se stalo?“ odpověděl Teodor.

Melora chvíli mlčela, pak se jí oči zalily slzami. „Byla jsem ochránkyní lesa. Lidé mě milovali a já chránila přírodu. Ale jeden král mě požádal, abych mu pomohla v boji. Slíbila jsem mu sílu lesa, ale on mě zradil. Jeho vojáci pokáceli stromy, spálili květiny a zničili moje domovy. Od té doby jsem věřila, že lidé si nezaslouží důvěru.“

Princ poklekl. „Já nejsem jako ten král. Chci obnovit to, co bylo zničeno. Prosím tě, ukaž mi, jak ti mohu pomoci.“

Melora se podívala na květinu, kterou Teodor držel. Poznala ji. Byla to květina naděje, která roste jen tam, kde někdo věří v dobro. Pomalu vztáhla ruku a dotkla se jí. V tu chvíli se kolem nich rozsvítilo světlo. Trny kolem jejího srdce praskly a rozpadly se v prach.

„Možná… možná ještě není pozdě,“ zašeptala.

Společně s princem vyšla z jeskyně. Trny ustupovaly, stromy se narovnávaly a květiny začaly znovu kvést. Zvířata se vrátila a les se začal měnit zpět na místo plné kouzel a života. Melora se usmívala a její krása znovu zazářila jako dřív.

Princ Teodor se vrátil do království s Melorou po boku. Lidé zpočátku váhali, ale když viděli, jak les rozkvetl a jak se Melora stará o zvířata a rostliny, začali jí důvěřovat. Brzy se stala rádkyní krále Boleslava a učila lidi, jak žít v souladu s přírodou.

Grum se stal opatrovníkem lesa a děti ho často chodily navštěvovat. Učil je, jak být silní a zároveň laskaví. A princ Teodor? Ten se nakonec stal králem. Vládl moudře a spravedlivě, ale nikdy nezapomněl na dobrodružství, které mu změnilo život.

A když někdy večer seděl pod hvězdami, držel v ruce modrou květinu, která nikdy neuvadla — květinu naděje.