V hlubokém a zeleném království jménem Zelenodvůr žil princ jménem Teodor. Nebyl to obyčejný princ, který by jen seděl v zámku a čekal, až mu sluhové přinesou čaj a koláčky. Teodor měl dobrodružství v srdci a odvahu v duši. Každé ráno vstával brzy, aby se mohl projít po hradbách, pozdravit stráže a naslouchat větru, který šepotal novinky z dalekých krajů.

Jednoho dne, když se slunce zrovna vyhouplo nad kopce a obloha byla čistá jako zrcadlo, přiletěl do království havran s pery černými jako noc. Sedl si na okenní římsu princovy komnaty a začal krákat tak hlasitě, až se princ probudil. Když otevřel okno, havran promluvil lidským hlasem:

„Princi Teodore, tvá pomoc je potřeba. V daleké zemi za Temným lesem byla unesena princezna Elvíra. Zlý čaroděj Morgrin ji drží ve své věži z černého kamene a chystá se ji proměnit v kámen, aby jeho moc nikdy nezanikla.“

Teodor se nezarazil. Oblekl si svou jezdeckou tuniku, připevnil meč k pasu a vydal se na cestu. Jeho věrný kůň Jiskra, bílý jako sníh, už čekal připravený u brány.

„Naše cesta nebude snadná, můj příteli,“ řekl princ Jiskrovi. „Ale nemůžeme nečinně přihlížet, když se děje křivda.“

První překážkou na jejich cestě byl Temný les. Stromy se tam tyčily vysoko a jejich větve byly tak husté, že skoro nepropouštěly světlo. Byl to les, kde zbloudili i ti nejstatečnější. Ale Teodor měl s sebou kouzelný amulet, který mu kdysi darovala lesní víla za to, že jí pomohl najít její ztracené dítě.

Když vstoupil do lesa, amulet se rozzářil měkkým světlem a ukázal mu cestu. Brzy se však před nimi objevil obrovský mechový obr. Měl oči jako dvě měsíce a hlas jako hrom.

„Nikdo neprojde bez hádanky!“ zahřměl obr. „Odpověz správně, nebo budeš krmením pro lesní kořeny!“

Princ se nezalekl. Obr mu položil hádanku: „Co roste, i když nemá kořeny, svítí, a přesto není slunce, a ztrácí se, když přichází den?“

Teodor chvíli přemýšlel a pak odpověděl: „To je přece měsíc!“

Obr se usmál, což vypadalo jako sesuv bahna, a uhnul z cesty. „Správně, princ Teodore. Můžeš projít.“

Za Temným lesem se rozprostíralo bažinaté údolí, kde své doupě měl vodní duch jménem Rusal. Když princ přecházel údolím, vody se zčeřily a z mlhy se vynořil duch s pláštěm z vodních řas.

„Hledáš princeznu Elvíru?“ zeptal se Rusal. „Čaroděj Morgrin ji drží v Černé věži. Ale cesta k věži vede přes jezero stínů, kde každého pohltí jeho vlastní strach. Dám ti dar – kapku odvahy. Ale pamatuj, skutečná odvaha není v tom nebát se, ale čelit strachu, i když se bojíš.“

Rusal se dotkl princova čela a v tu chvíli Teodor pocítil, jak mu srdce bije pevněji a mysl se mu projasnila.

Když dorazili k jezeru stínů, voda byla temná a klidná jako sklo. Teodor s Jiskrou vstoupili do loďky, která čekala u břehu. Jak pluli, z mlhy kolem se začaly vynořovat přízraky – jeho vlastní obavy a pochybnosti: „Nezvládneš to. Selžeš. Jsi jen mladý princ, co si hraje na hrdinu.“

Ale Teodor si vzpomněl na Rusala, na jeho slova, a pevněji sevřel vesla. „Možná se bojím, ale půjdu dál,“ zašeptal. V tu chvíli přízraky zmizely a loďka bezpečně přirazila ke břehu.

Konečně stanuli před Černou věží. Byla vysoká jako hora a její kameny byly lesklé a studené. Všude kolem poletovali havrani s očima rudýma jako uhlíky. Věž chránil ohnivý drak, který vydechoval plameny tak horké, že roztavily i skály.

Ale Teodor nebyl sám. Když pomáhal v lesích vílám, když mluvil s lesními tvory slušně a s respektem, získal si přátele. Z lesa přiběhli vlci, z nebe se snesli orli a z hor dorazili kamenní trpaslíci. Společně odlákali draka, zatímco Teodor vklouzl do věže.

Uvnitř byla princezna Elvíra, spoutaná řetězy z černého železa. Vedle ní stál Morgrin, čaroděj s pláštěm z kouře a očima jako bezedné studny.

„Myslíš si, že mě porazíš, princátko?“ zasmál se. „Jsem silnější než den i noc!“

Teodor ale tasíl meč, který světélkoval stříbrnou září. Byl to meč, který kdysi patřil jeho prapradědovi, a byl posvěcen kouzlem dobra. Meč se rozzářil a čaroděj zakřičel. Jeho kouzla začala slábnout.

„Dobro vždy najde cestu,“ zvolal Teodor a jedním mocným úderem přetnul řetězy i kouzla, která držela Elvíru.

Morgrin se rozplynul v obláčku kouře a věž se začala otřásat. Princ popadl princeznu a spolu s Jiskrou prchli ven. Ještě než věž spadla, otočila se Elvíra k Teodorovi a řekla: „Zachránil jsi mě, ale nejen to. Vrátil jsi mi víru, že odvaha a dobrota ještě existují.“

Spolu se vrátili do Zelenodvora, kde je lidé vítali s květinami a zpěvem. Král i královna objali Teodora a byli na něj hrdí.

Elvíra zůstala v království jako čestný host a časem se z ní a Teodora stali nerozluční přátelé. Možná i něco víc, ale to už je jiný příběh.

Od té doby se princ Teodor stal známým jako Teodor Hrdina. A děti si jeho příběh šeptaly pod peřinou, když venku foukal vítr a hvězdy svítily jako oči dobrých duchů, kteří bdí nad těmi, kdo mají čisté srdce.