Za sedmero kopci a devatero řekami leželo zapomenuté království jménem Trnovec. Bylo to podivuhodné místo, kde slunce svítilo zlatěji než kdekoliv jinde, květiny zpívaly ranní písně a vítr voněl po malinách. Ale Trnovec měl jedno velké tajemství – obrovskou železnou bránu, pokrytou trny tak ostrými, že by mohly rozříznout i kámen. Ta brána stála na konci Královské cesty, vedoucí hluboko do Temného lesa, a nikdo si nepamatoval, kdo ji postavil ani proč je za ní zakázáno vstupovat.

Královna Mirabela, která vládla Trnovci, byla moudrá a laskavá. Milovala své poddané jako vlastní děti a starala se, aby nikomu nic nechybělo. Ale i ona měla své trápení. Její jediný syn, princ Teodor, byl po narození zakletý – místo pravé ruky měl malý trn, který mu každý den připomínal, že s ním něco není v pořádku. Moudří čarodějové, léčitelé i poutníci z dalekých zemí se pokoušeli zakletí zlomit, ale nikomu se to nepodařilo.

Jednoho večera, když měsíc visel na obloze jako stříbrný koláč, seděl princ Teodor na okraji královské zahrady a pozoroval, jak se světla mění v stíny. Vedle něj seděla malá šedá myška, která se tu objevovala každou noc. Princ jí dával drobky ze svých koláčků a ona mu na oplátku vyprávěla příběhy, které slyšela při svých cestách.

„Víš, co je za tou trnitou bránou?“ zeptal se Teodor jednou.

Myška si pročistila tlamičku a odpověděla: „Za branou je zapomenutý čas. Místo, kde se ukrývá tajemství tvého trnu. Ale nikdo se tam neodváží – brána se neotevře sílou, pouze srdcem.“

Princ se zamyslel. „A co kdybych to zkusil?“

Myška přikývla. „Musíš se vydat na cestu. Ale pamatuj – pravda se skrývá v nejmenších věcech.“

Druhý den ráno si princ sbalil měšec s chlebem, jablky a starou mapou, kterou našel ve věžní knihovně. Nikomu nic neřekl, jen myšce pošeptal: „Pojď se mnou.“

A tak se vydali – princ s trnem místo ruky a malá šedá myš po jeho boku.

Cesta byla dlouhá a plná nástrah. Nejdříve museli projít Říší šeptajících stromů, kde stromy mluvily v hádankách. „Kdo má křídla, i když nelétá? Kdo pije světlo, ale neroste?“ šeptaly větve, když princ vstoupil pod jejich koruny.

„To je květina,“ řekla myška. Stromy se uklonily a pustily je dál.

Pak prošli přes Most zrcadel, kde každý, kdo se do něj podíval, spatřil svou největší obavu. Princ viděl sám sebe – starého, osamělého, s trnem, který nikdy nezmizel. Ale myška mu špitla: „To je jen stín. Pravda je v tom, co si vybereš.“

Princ zavřel oči a přešel most. A hle – zrcadla zmlkla a cesta byla volná.

Nakonec došli ke strašlivé bráně. Byla obrovská, pokrytá zářícími trny, které se pohybovaly jako hadí jazyky. Uprostřed brány bylo srdce – vytesané do železa, ale chladné a bez života.

„Jen dotek srdce ji otevře,“ zašeptala myška.

Princ natáhl svou ruku – tu s trnem – a přiložil ji k vytesanému srdci. V tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného. Trn zazářil, železo změklo a brána se s tichým zapraskáním začala otevírat.

Za ní ležela zahrada. Ale ne ledajaká – byla to Zahrada zapomenutého dechu. Vzduch tu voněl po jasmínu a medu, ptáci zpívali písně v neznámých jazycích a uprostřed zahrady stála fontána, v níž se zrcadlilo celé nebe.

Z vody vystoupila postava – žena s očima jako hvězdy a hlasem jako šepot větru.

„Princi Teodore,“ promluvila, „tvůj trn není prokletí. Je to klíč. Kdysi dávno tvůj pradědeček uzamkl tuto zahradu, aby ochránil tajemství života. Ale cena byla vysoká – každý prvorozený z rodu ponese trn, dokud brána nebude znovu otevřena s čistým srdcem.“

Teodor sklonil hlavu. „A co mám udělat?“

„Stačí být tím, kým jsi. Trn je součástí tebe, ale i tvé síly. Nyní jsi zlomil zakletí nejen pro sebe, ale pro celé království.“

V tu chvíli trn z jeho ruky zmizel a místo něj se objevila světelná čára, jako by mu v dlani hořela hvězda.

Když se vrátil zpět do Trnovce, lidé se radovali. Brána se rozplynula a z Temného lesa se stalo místo plné světla a naděje. Královna Mirabela objala svého syna a oči jí zářily pýchou.

A myška? Ta se usadila v královské knihovně, kde ji princ jmenoval Strážkyní příběhů. Každý večer seděla na poličce a špitala nová dobrodružství těm, kdo naslouchali.

Od té doby se v Trnovci vypráví, že někdy stačí jen malý trn a statečné srdce, aby se otevřela i ta největší brána.