Za sedmero kopci a devatero lesy se rozkládala kouzelná země jménem Mirandora. V jejím středu stál vysoký zámek s věžemi tak štíhlými, že se dotýkaly samotných mraků. Zámek byl z bílého kamene, obklopený růžovou zahradou, kde květiny zpívaly při východu slunce. V tomto zámku žila princezna Alina, která byla známá nejen svou krásou, ale i odvahou a laskavým srdcem.
Jednoho dne, když si Alina v zahradě četla knihu o starých kouzlech, přihnala se temná mlha a obloha potemněla. Vítr zesílil a listy se rozlétly na všechny strany. Z mlhy vystoupil muž v dlouhém šedivém plášti, s holí z černého dřeva a očima, které žhnuly jako uhlíky. Byl to kouzelník jménem Morvan, jehož jméno se po staletí neodvažoval nikdo vyslovit.
„Princezno Alino,“ pronesl hlasem, který zněl jako šepot hromu, „přišel jsem si pro Závoj Jasného dne.“
Alina se postavila a odpověděla: „Ten závoj střeží naše království po generace. Nikdy Ti ho nevydám!“
Morvan se zasmál. „Pak ať tvůj zámek i celé království zahalí stín!“
S těmito slovy mávl holí a zámek se ponořil do šera. Slunce už nevycházelo, ptáci přestali zpívat a květiny uvadly. Závoj Jasného dne, který visel v trůnní síni, se rozzářil a zmizel v záblesku světla.
„Ať si ho najdeš, pokud můžeš!“ zvolal Morvan a zmizel v kouřovém víru.
Princezna Alina neztrácela čas. Věděla, že musí závoj získat zpět, jinak království zůstane navždy v temnotě. Vzala si plášť, meč po pradědečkovi a vyplížila se ze zámku, který teď připomínal stín své někdejší krásy.
Putovala hustými lesy, přecházela řeky a šplhala po skalách. Cestou potkala moudrou sovu jménem Tira, která jí poradila:
„Hledej Zrcadlové jezero. Tam začíná stezka, která tě zavede k Morvanově věži. Ale dej si pozor, cesta je plná nástrah.“
Alina poděkovala a vydala se k jezeru. Když dorazila k jeho břehům, spatřila, že voda je tak klidná, že v ní bylo možné vidět nejen vlastní odraz, ale i vzpomínky z minulosti. Když do něj pohlédla, uviděla, jak Morvan závoj ukryl do skleněné truhly, kterou položil na vrchol své věže.
Jakmile se zadívala do svého odrazu, v jezeře se otevřela brána a Alina do ní vstoupila.
Objevila se v lese, kde vše bylo obrácené – stromy rostly dolů hlavou a ptáci plavali vzduchem. Les byl plný hádanek, které musela vyřešit, aby mohla projít dál. První hádanka zněla: „Co roste, když ubývá, a zhasíná, když sílí?“
Alina přemýšlela a pak s úsměvem odpověděla: „Měsíc.“
Cesta se otevřela. Druhá hádanka ji čekala u kamenného mostu: „Jsem lehký jako pírko, ale žádný člověk mě dlouho neunese. Co jsem?“
„Dech,“ odpověděla Alina bez zaváhání.
Most se rozzářil a pustil ji dál.
Po dlouhé cestě dorazila k Morvanově věži. Byla tak vysoká, že její vrchol mizel v mracích. Dveře byly zapečetěné runami, které zářily modrým světlem. Alina si vzpomněla na kouzelnou formuli z knihy, kterou četla v zahradě, a zašeptala: „Svetlorun.“
Dveře se s tichým sykotem otevřely.
Uvnitř věže bylo ticho, ale Alina cítila, že není sama. Na schodech se jí postavily do cesty stíny – výtvory Morvanovy magie. Alina tasila meč a s odvahou se pustila do boje. Každý stín, který přemohla, zeslábl a zmizel v prachu, až konečně stanula na vrcholu věže.
Tam uviděla skleněnou truhlu s třpytivým Závojem Jasného dne uvnitř. Ale také tam stál Morvan.
„Nepřekvapila jsi mě, princezno,“ řekl a hůl mu zaplála rudým plamenem. „Ale myslíš, že se ti podaří závoj získat bez boje?“
„Nepřišla jsem bojovat,“ odpověděla Alina. „Přišla jsem Ti ukázat, co jsi zapomněl.“
Z kapsy vytáhla starý přívěsek. Byl to kámen s vyrytým sluncem – symbol Světelného řádu, ke kterému kdysi Morvan patřil.
Kouzelník na chvíli ztuhl. „Kde jsi to vzala?“ zeptal se rozechvěle.
„Patřil mé prababičce. Říkala, že kdysi jsi býval dobrý, než tě pohltila touha po moci. Ale v každém srdci zůstává jiskra.“
Morvan se podíval na přívěsek, pak na Alinu. Plamen jeho hole pohasl. „Možná… možná je ještě čas.“
Pomalu ustoupil a ukázal na truhlu. „Vezmi si závoj. Ať se světlo vrátí do tvého království.“
Alina opatrně otevřela truhlu a závoj se rozzářil jako tisíc sluncí. Když ho zvedla, celý svět se rozzářil – stromy se zazelenaly, ptáci zazpívali a květiny znovu vykvetly.
Morvan zmizel, ale tentokrát ne v kouři – proměnil se v proud světla a rozplynul se na nebi jako ranní rosa.
Alina se vrátila na zámek, který znovu zářil krásou, a celé království oslavovalo její odvahu a moudrost. Závoj Jasného dne byl znovu zavěšen v trůnní síni, kde chránil zemi před temnotou.
Od té doby každý rok, v den záchrany království, se na nebi objeví světelný paprsek, který připomíná, že i v nejtemnějších časech může zazářit světlo – když má člověk odvahu, srdce a víru ve dobro.