Za dávných časů, kdy království vládli moudří panovníci a v lesích žili kouzelní tvorové, stál na vysokém kopci nádherný zámek. Byl celý postaven z bílého kamene a na jeho věžích se třpytily zlaté střechy, které zářily jako slunce. Tento zámek patřil králi Leopoldovi a jeho dceři, princezně Amálii.

Princezna Amálie byla nejen krásná, ale také laskavá a statečná. Celé dny trávila tím, že pomáhala lidem v království a starala se o nemocné a chudé. Král ji velmi miloval a přál si, aby jednoho dne našla někoho, kdo bude mít stejně dobré srdce jako ona.

Jednoho dne přišel do království cizinec, který tvrdil, že pochází z daleké země. Měl na sobě dlouhý plášť a v očích zvláštní lesk. Když vstoupil do trůnního sálu, poklonil se králi a zvedl ruku, ve které držel malou skříňku. Otevřel ji a uvnitř se zatřpytil nejkrásnější diamant, jaký kdy kdo viděl.

„Tento diamant,“ řekl cizinec, „je zázračný. Kdo ho vlastní, ten bude mít nekonečné štěstí a jeho království nikdy neupadne do bídy.“

Král Leopold se na kámen zadíval a pocítil zvláštní touhu ho mít. Cizinec mu však řekl, že diamant nelze jen tak získat. „Musíte si jej zasloužit,“ pravil tajemně.

Princezna Amálie, která stála po boku svého otce, se na cizince podívala a řekla: „Jak můžeme dokázat, že jsme hodni takového pokladu?“

Cizinec se pousmál. „Diamant patří jen tomu, kdo projde třemi zkouškami,“ odpověděl. „Každá zkouška prověří vaši odvahu, moudrost a laskavost.“

Král souhlasil a rozhodl se, že zkoušky podstoupí jeho dcera, neboť věřil, že právě ona je tou pravou.

První zkouška princeznu zavedla do temného lesa, kde musela najít kouzelný pramen. Voda z tohoto pramene měla uzdravující moc, ale hlídal ji obrovský had. Amálie se nebála. Přistoupila k hadovi a místo boje s ním promluvila vlídným hlasem. „Nechci ti ublížit,“ řekla. „Chci jen vodu pro ty, kteří ji potřebují.“

Had na ni chvíli hleděl a pak ustoupil. Princezna nabrala vodu do džbánu a vrátila se zpět na zámek. První zkouška byla splněna.

Druhá zkouška ji zavedla do hluboké jeskyně, kde musela nalézt cestu ven pouze podle svého rozumu. Jeskyně byla temná a plná falešných chodeb. Amálie však nezpanikařila. Pozorně si všímala každého kamene, každého zvuku. Nakonec si všimla, že proud vzduchu vane jedním směrem. Šla tedy za ním a brzy našla východ. Druhá zkouška byla splněna.

Třetí zkouška byla nejtěžší. Princezna měla najít ztraceného chlapce, který se zatoulal v horách. Byla zima a sníh pokrýval všechno kolem. Amálie se nevzdala a vydala se na cestu. Po dlouhém hledání našla chlapce schouleného pod stromem. Byl vyčerpaný a promrzlý. Princezna ho vzala do náruče a přikryla vlastním pláštěm. Pomalu ho donesla zpět do vesnice, kde ho předala jeho rodičům.

Když se vrátila na zámek, cizinec už na ni čekal. „Prokázala jsi odvahu, moudrost i laskavost,“ řekl jí. „Diamant je tvůj.“

Princezna však zavrtěla hlavou. „Nechci diamant pro sebe. Chci, aby sloužil všem lidem v království.“

Cizinec se usmál a náhle se proměnil v jasné světlo. „Byl jsem jen zkouškou,“ řekl. „Pravé bohatství totiž není v diamantech, ale ve tvém srdci.“

A tak princezna Amálie zjistila, že největší poklad není v drahokamech, ale v dobrých skutcích. Království vzkvétalo a lidé byli šťastní, protože měli panovnici, která se o ně starala z celého svého srdce.