Za devíti kopci a sedmi řekami se rozkládalo malebné království jménem Listovín. Nebylo to království obyčejné – v tomto kraji stromy šeptaly, když foukal vítr, a podzim tu nikdy neskončil. Listy v barvách ohně, medu a zlata poletovaly vzduchem po celý rok a zlatavá záře často ozařovala uličky vesnic i komnaty královského zámku.

Na zámku žila princezna jménem Amélie. Byla vlídná, odvážná a zvědavá, jak to jen princezny bývají. Měla dlouhé zrzavé vlasy, které jí připomínaly podzimní listí, a v očích jí jiskřil sen o dalekých světech, kouzlech a dobrodružstvích – což se jí v Listovíně, kde se život točil kolem sklizní dýní a věštění z kapek rosy, příliš nedařilo naplnit.

Jednoho dne, když se podzimní vítr proháněl zámeckými zahradami a rozechvíval pavučinky mezi větvemi javorů, našla princezna ve staré věži pod prachem ukrytou truhlu. Byla z tmavého dřeva, obepnutá měděnými kovovými pásy, a na jejím víku byl vyrytý zvláštní znak – javorový list, jehož žilky byly tvořeny drobnými písmeny. Amélie přes ně přejížděla prstem a zašeptala: „Jak se asi otevíráš?“

Vtom zavanul silný poryv větru a listí se zatočilo jako v tanci. Truhla slabě zazářila a s tichým cvaknutím se otevřela. V jejím nitru ležela kniha s přebalem ze zlatavé kůže, klíč, který měnil barvy podle světla, a malý sáček naplněný zářícími semínky. Princezna opatrně otevřela knihu a na první stránce stálo: „Když Listovín potřebuje naději, truhla se odemkne. Sleduj světlo, dej pozor na stíny a nalezneš poklad, který už jednou zachránil podzim.“

Amélie srdce poskočilo. Věděla, že před ní leží výprava. Se svým věrným sovím přítelem Mákou, který jí vždy doprovázel při i těch nejkratších procházkách, se vydala tajnými chodbami zámku ven. Klíč je vedl – pokaždé, když se otočila špatným směrem, ztratil barvu. Když šla správně, rozzářil se do bronzova, jako by napodoboval barvu spadaného listí.

Putování je zavedlo hluboko do Zamlženého lesa, místa, kam lidská noha dávno nevkročila. Stromy tam rostly jeden přes druhý a jejich větve se spletly v baldachýn tak hustý, že dovnitř dopadalo jen pár paprsků slunce. Amélie zmáčkla sáček se semínky. Jedno z nich jí vypadlo do dlaně a začalo svítit. Hodila ho na zem a během vteřiny z něj vyrostla malá lucerna z dýně, která visela u jejího boku a osvětlovala stezku.

Jak šla hlouběji a hlouběji do lesa, vítr začal šeptat její jméno. Byly to stromy, které mluvily – vzpomínaly na dávnou dobu, kdy les hořel kouzlem, zpívajícími veverkami a tančícími liškami se stříbrnými ocásky. Ale teď bylo mnoho zvířat pryč a vzpomínky unášel mlžný závoj zapomnění.

Najednou se před Amélií objevilo jezero. Hladina byla klidná jako zrcadlo a v jejím středu plula loďka. Z vody vystoupila postava – žena v šatech z listí a s korunou z větviček. Byla to Strážkyně podzimu, která chránila rovnováhu mezi ročními obdobími.

„Princezno, přišla jsi včas,“ promluvila hlasem znějícím jako vzdálený déšť. „Na jihu leží Černý úval, kde sídlí Tmavý sběrač. Krade barvy a uchovává je v nekonečném víru smutku. Pokud barvy zmizí, podzim navždy zmizí – a kouzla s ním.“

Amélie se zarazila: „A co mohu udělat já?“

Strážkyně jí podala list – nebyl obyčejný. Byl vyroben z průsvitného skla, ale chvěl se, jako by žil. „Toto je List paměti. Vlož ho do zámku brány Udlého větru a vyslov jméno, které ti šeptne vítr. Tak odemkneš stezku k Sběrači. Ale dávej pozor. Aby ses k němu dostala, musíš projít třemi zkouškami: Pravdy, Trpělivosti a Srdce.“

Amélie s Máčou sedla do loďky, která je sama zavezla až ke břehu u Údolí větrů. Cestou si všimla, že listí ze stromů začíná šednout. Neváhala a rychle došla ke staré bráně, která vypadala, jako by tu stála od počátků času. Zastrčila skleněný list do zámku, a když vítr zašeptal „Liris“, brána se se zavrzáním otevřela.

První zkouška přišla v jeskyni. Na stěnách se promítaly obrazy jejího života – některé krásné, jiné bolestivé. Musela přiznat pravdy, které si často nechtěla připustit – že občas záviděla bratrovi, že někdy dělala věci jen proto, aby potěšila jiné, a ne sebe. Když vše přiznala nahlas, obrazy se rozpustily a jeskyně zmizela.

Druhá zkouška byla v Háji trpělivosti. Stromy tam nehnutě stály, nic se nehýbalo, ani vítr nešuměl. Jen ticho. Musela tam sedět, než jeden lísteček spadl k zemi. Trvalo to hodiny, ale Amélie vydržela. A jak lístek dopadl, háj se rozjasnil a otevřel průchod dál.

Poslední zkouškou bylo Srdce. Dorazila k zrcadlu vystavěnému z obloženého dřeva a třpytivých lišejníků. V něm neuviděla sebe, ale své přátele, rodiče, Mákua. Musela si zvolit: vrátit se k nim a nechat barvy podzimu zmizet, nebo jít sama čelit Tmavému sběrači.

Zavřela oči, políbila dýňovou lucernu a zašeptala: „Jdu dál.“ V tom se zrcadlo rozzářilo a před ní stál most vedoucí přes propast do pevnosti zabalené v mlze.

Tam na ni čekal Tmavý sběrač – postava složená ze stínů, namísto očí měl dvě prázdné díry a rukama otáčel kolotočem, ze kterého byl sypán barevný prach. Jakmile spatřil princeznu, zavyl: „Tvé barvy mi neuniknou!“

Ale když vztyčil ruku, Amélie vytáhla klíč z truhly a hodila ho do jeho stínu. Klíč se rozzářil, rozpadl se na stovky barevných motýlů a ti obletěli Sběrače, který začal blednout. Jeho postava se zformovala do obyčejné postavy starce – kdysi kouzelníka, který neunesl stáří a chtěl zastavit čas, zamrznout v podzimu.

Amélie k němu natáhla ruku. „Můžeš pomoci místo ničit. Barvy podzimu jsou krásné, protože jednou skončí. To je jejich kouzlo.“

Stařec sklonil hlavu a rozpustil se v chumáčku listů. Vítr je odnesl pryč.

Jak se vracela, barvy se vracely do krajiny, stromy ožívaly, ptáci zpívali a lidé v království slavili návrat pravého podzimu. Na zámku byla přivítána jako hrdinka. Strážkyně podzimu jí zanechala nový strom v zahradě – jehož listy se leskly jako drahokamy a sem tam zazářily ve tmě.

Truhlu vrátila zpět do věže, ale klíč už nepotřebovala – protože věděla, že pravé kouzlo je v srdci. A Listovín dál šuměl podzimem, Mákua hučel s větrem a princezna už nikdy nepřestala věřit v příběhy skryté mezi listy.