V dávném království jménem Světlohrad, obklopeném rozlehlými lesy, zurčícími potoky a šumícími kopci, žil starý král Albín se svou dcerou princeznou Amélií. Království bylo šťastné a mírumilovné, a jeho lid miloval krále i princeznu, neboť oba vždy pomáhali tam, kde bylo potřeba. Jen jedna část království zůstávala opředená tajemstvím – starý hřbitov na kopci za hvozdem.
Hřbitov byl porostlý břečťanem, zarostlý houštím a větrem byl slyšet tajemně šepotající do korun stromů. Místní lidé se mu raději vyhýbali, neboť se vyprávělo, že v jeho nitru přebývá dávné kouzlo a nesmělý duch lesní víly, která byla kdysi zakleta zlé čarodějnici jménem Blatina.
Jednoho dne, když princezna Amélie procházela lesem, narazila na malou šedou myšku, která se marně snažila vyskočit z pasti z větviček. Amélie neváhala, myšku opatrně vysvobodila a posadila si ji na dlaň.
„Děkuji ti, princezno,“ řekla myška — kupodivu lidskou řečí. Amélie udiveně zamrkala.
„Ty mluvíš!“ vydechla.
„Ano. Nejsem jen tak ledajaká myš. Jmenuji se Botýna a pocházím z podzemního království Myšlín. Mnoho let jsme skrytí lidem, ale dnes tě tu potkávám proto, že nás spojuje osud.“
Amélie se naklonila a naslouchala úžasem.
Botýna pokračovala: „Na starém hřbitově je uvězněna víla Jiskřenka, která kdysi chránila celý Světlohrad. Ale zlou čarodějnicí Blatinou byla zakleta do kamenné lucerny a zamčena Třemi klíči. Jen duše čistého srdce a pomoc malých přátel, jako jsem já, ji může osvobodit.“
Amélie, odhodlaná pomoci, přikývla. Věděla, že jestli je možné někoho zachránit, pak to udělá. Spolu s myškou Botýnou se vydala na cestu k hřbitovu, která nebyla vůbec snadná.
Cestou musely přeskočit Temný potok, v němž žil starý vodník Luněk, který si pečlivě hlídal most. Aby je pustil dál, chtěl po nich saphírový kámen. Naštěstí Amélie měla od dětství brož, kterou jí dal její otec – ve tvaru květu s modrým kamínkem uprostřed. Bez váhání ji vodníkovi nabídla.
„Vidím dobro v tvém srdci,“ zamumlal Luněk a zmizel pod hladinu, zatímco se most z mlhy spojil nad potokem. Amélie s Botýnou překročily most a pokračovaly dál.
Později dorazily k Lesu svitu, kde v hustém houští sídlil stáří chrlič jménem Žalnoř. Ten střežil První klíč k vílině lucerně. Žalnoř byl ovšem slepý, a proto mohl vnímat jen laskavost v hlase.
„Hledáme klíč, který vysvobodí vílu Jiskřenku,“ řekla tiše Amélie. „Prosím, dej nám ho, pokud to uznáš za správné.“
Žalnoř chvíli naslouchal. Pak vytáhl z lišejníků starý, mechem porostlý klíč a položil ho před ně.
„Pomoz jí osvobodit se,“ zasténal a opět usnul.
Druhý klíč byl skryt u Kořenového jezírka, kde pod vodou žila rojová královna včel jménem Zlatopráška. Myška Botýna věděla, že královna má ráda sladké písně, a tak začala pískat starodávnou myší ukolébavku.
Z křišťálové hladiny vyšla třpytivá královna včel: „Kdo zpívá tak, že mé srdce rozechvěje?“
„Moje přítelkyně Amélie,“ špitla Botýna. „Hledáme klíč ke svobodě.“
Královna byla dojata a z úlu v bazénu vody vytáhla klíč ze zlata a ambry.
„Druhý klíč vám patří. Ať dobro kvete.“
Nakonec chyběl poslední klíč. Ten byl střežen samotnou čarodějnicí Blatinou uprostřed hřbitova.
Nebyla to strašidelná čarodějnice, jaké bývají v knihách – ale žena plná smutku, zkřiveného hněvem.
Když Amélie a Botýna vstoupily na hřbitov, mlha se zvedla a vítr šeptal jména zapomenutých hrdinů. Na nejvyšším pahorku stála stará lucerna, z níž jasně zářila vílí duše a k ní postrádala tři klíče. Blatina se otočila a zahleděla se na princeznu.
„Znovu jste sem přišli. Ti vy s laskavým srdcem, co chtějí narušit můj klid!“
„Ne, čarodějnice,“ zvolala Amélie odvážně. „Nechceme ti ublížit. Chceme jen osvobodit vílu Jiskřenku. Ona nepatří do vězení.“
Blatina opatrně sestoupila z trůnu z kamenů a podívala se Amélii do očí. V těch očích viděla odvahu, čistotu a odpuštění – něco, co sám čas čarodějnici už nedával.
„Když jsem byla mladá,“ řekla tichým hlasem, „byla jsem také vílou. Ale lidé mě zradili a vysmáli se mé kráse, když postaršela. Vztek mě proměnil. Zaklela jsem Jiskřenku, protože mi chtěla odpustit, a já se bála její laskavosti…“
Slza jí skápla po tváři a dopadla na zem. V tom okamžiku narostly z jejích zad průsvitné křídla, dávno zapomenuté. Byla opět vílou.
Amélie podala zbývající dva klíče, které spolu s Botýnou a Blatinou vsunuly do lucerny. Se světlem a jiskřením se lucerna rozzářila tak silně, až osvětlila celý hřbitov. Kamenný víko se odklopilo a ven vystoupila nejkrásnější víla pod sluncem – Jiskřenka.
„Děkuji vám,“ zašeptala a dotkla se každé z nich kouzelným dotekem, který zacelil rány a vnesl do srdce radost.
Od té doby byl hřbitov proměněn v Zahradu vzpomínek, kde rostly nekonečné květy a zpívali ptáci. Lidé už se nebáli, neboť věděli, že každý hrob je bránou k lásce, přátelství a minulosti vzácné.
Princezna Amélie se vrátila domů, ale často chodila na návštěvu za vílami. Myška Botýna dostala medaili a sýrový hrad v Myšlíně. A čarodějnice Blatina? Ta se stala Strážkyní vzpomínek a přinášela lidem sny plné světla.
A tak Světlohrad zůstal královstvím, kde víly tančí, myši mluví, a kde srdce hrdinek dokáží osvobodit i ta nejtemnější kouzla.

