Za devatero horami a devatero řekami, kde se mlhy ráno válejí nad loukami a zpěv ptáků zní jako píseň ze snu, stával velkolepý zámek. Tento zámek byl postaven z růžového kamene a jeho věže trčely vysoko až k nebi. Uvnitř zámku bydlela princezna Apolenka, která byla známá nejen svou krásou, ale hlavně dobrým srdcem. Stejně jako její rodiče, král a královna, se zajímala o své poddané a každé ráno odcházela z věže, aby pomohla na poli, v kuchyni nebo se starala o děti.

Jednou ráno, když slunce teprve zlatilo vrcholky lesů, se k zámku přiblížila podivná mlha. Byla jiná – hustá, fialová a třpytivá jako hvězdný prach. Z mlhy vystoupila droboučká víla. Měla třpytivá křídla jako kapky rosy a v rukou držela proutěný košík plný diamantů.

Víla byla starobylá a moudrá, jmenovala se Irínie. Cestovala ze země kouzelných tvorů, která se nacházela až za sedmi zrcadly ukrytými hluboko v horách. Víla přišla na zámek, protože věděla o dobrém srdci princezny a potřebovala její pomoc.

„Princezno Apolenko,“ řekla jemným hlasem, který zněl jako šepot větru, „země kouzelných tvorů je v nebezpečí. Naše Studna moudrosti, z níž plyne kouzelná energie do celé země, vysychá. Abychom ji oživili, potřebujeme sedm čistých diamantů poskládaných do tvaru sluneční lilie – ale jeden z nejčistších nám chybí. Nachází se tady, v srdci vaší země. Ty jediná ho můžeš najít.“

Apolenka se nerozmýšlela. Byla odvážná a cítila, že musí pomoci. Víla jí na ruku vložila stříbrný náramek, který zjasnil pokaždé, když byla na správné cestě. Princezna se ihned vydala na cestu. Nedoprovázel ji nikdo kromě malé lžičky z královské kuchyně jménem Škrabka, která tvrdila, že každý hrdina potřebuje občas poctivou dávku kaše.

„Bez kaše se daleko nedostanem,“ opakovala a poskakovala princezně v kapse.

Cesta vedla přes temný les, kde stromy šeptaly tajemství noci. Na říčním břehu našla Apolenka první stopu – starce, jehož vlasy byly jako hedvábné pavučiny a oči zářily stříbrem. Jmenoval se Hrofný a střežil most přes řeku zapomnění. „Aby ses dostala na druhý břeh, musíš mi dát něco, co je teplé, duši potěší a sílu dodá,“ pravil.

Apolenka si sedla na kámen, vytáhla z košíku hrneček, nalila do něj vodu, trochu sušené obilné směsi a sedm špetek vílí soli, kterou jí věnovala Irínie. S pomocí Škrabky uvařila kaši, která voněla jako domov. Dala ji starci – a jak sousto polkl, most se rozvinul z mlhy napříč řekou.

Putovala dále, přes louky, kde zpívaly květiny, i přes horské útesy, kam dokázal vylézt jen opravdu odvážný. A právě tam, v nejvyšší jeskyni, kam slunce padalo jen na zlomek dne, se skrýval diamant. Byl zarostlý do skály, obklopený modrou medúzou snů, která každému ukazovala jeho nejhlubší strach.

Apolenka nahlédla do jejího středu a viděla zámek zchátralý, všechny poddané pryč a samotu táhnoucí se jako mlha. Strach se jí zaryl do srdce, ale tvoje rozhodnost byla silnější. Připomněla si smích dětí v zámku, vůni povidel v kuchyni a teplé objetí maminky. S odhodláním sáhla do kamene a vytáhla diamant, který zazářil jako tisíc hvězd. Medúza zmizela v oblaku perlité mlhy a jeskyně se otevřela světlu.

Víla Irínie se objevila znovu, tentokrát s mírným úsměvem a křídly, která světélkovala radostí. „Dokázalas to, princezno,“ pravila. „Nyní s tebou odnesu diamant do země kouzelných tvorů. Ale chtěla bych tě pozvat – pojď s námi, abys viděla, co tvé dobro vykonalo.“

Bez váhání Apolenka souhlasila. Cestovala na vílím paprsku oblohou do země, kterou člověk nezná – kde se hory sklánějí k řece, aby jí naslouchaly, kde vláha zpěvu vrací život do kamenů a slunce tu zapadá vždy na jiném místě.

V srdci této země byla Studna moudrosti – vypadala jako zrcadlo lemované drahokamy a květy. Když víla vložila sedmý diamant do středu lilie vytesané do studny, zazářilo okolí zlatým světlem. Země ožila, květiny rozkvetly v podzimu, a ptáci začali zpívat neznámé melodie.

Na rozloučenou darovala Irínie Apolence malý hrníček vyrobený z okvětního lístku zlatobýlu. „Kdykoliv v něm uvaříš kaši, zahřeješ srdce celého kraje.“

Princezna se vrátila domů. Všichni ji vítali jako hrdinku. Vždycky, když se kokoska nechtěla snést, když někoho bolely zuby nebo když se zámkem rozlehlo chmurné ticho, Apolenka uvařila vílí kaši v hrníčku zlatobýlu – a rázem bylo líp.

Každý den od té doby připomínal zázrak, protože lidé věděli, že dobro a odvaha dokážou zachránit i to, co se zdá ztracené.

A kdesi daleko, v zemi kouzelných tvorů, víla Irínie občas usedne na list pauříku a pronesla tichým hlasem: „Díky jedné dívce, která se nebála nahlédnout do nejhlubšího strachu, září naše země dál.“