Za sedmero kopci a sedmero řekami se rozkládalo zelené království Lunaqua, které bylo po staletí chráněno kouzelnou vodou vyvěrající z Modré studánky. Tato voda měla moc léčit nemoci, zklidnit duši a chránit celou zemi před suchem. Strážci studánky, vodní vilky a víly, zajišťovali, aby voda proudila všude, kam bylo třeba. Lidé v království tak žili v míru a hojnosti.

V samém srdci Lunaquy stála vysoká, lesklým kamenem obložená věž. Věž Studeného pramene – starobylá stavba, ve které se scházeli mudrci a strážci vodních sil. Tam žila princezna Elenia, dcera krále Alborna. Elenia byla jemná dívka s očima jako horské jezero a srdcem tak čistým, že ji vilky obdařily schopností rozumět řeči vody.

Jenže do krajiny začalo vstupovat zlo. Ze severu se přihnal černý mrak a s ním i banda loupežníků vedená krutým mužem jménem Brask. Ten kdysi býval mudrcem, ale lstivostí a chtivostí se obrátil k temné magii. Svojí armádě kradl duše v bažinách a přetvořil z nich stvůry, které se řídily pouze jeho vůlí.

Jedné noci, když měsíc nevyšel a vítr byl tichý jako dech spícího lesa, Brask a jeho loupežníci pronikli do srdce království. Studánku zakleli kouzlem vysychání a proud vody ustal. Posvátná věž se začala pokrývat prasklinami, studny v vesnicích vysychaly a veškerá zeleň ztrácela život.

Král Alborn i jeho rádci se marně snažili zlo zlomit. Jen princezna Elenia slyšela, jak voda v hlubinách naříká. Věděla, že klíč k záchraně studny leží za Horskou říkou, v Údolí mlžných tůní, kde prý leží Kouzelný pramen – čistá esence vody, která může zlomit jakékoli temné kouzlo.

A tak se navzdory otcovu zákazu vydala na cestu, v doprovodu svého věrného vodního skřítka Plíška, který se dokázal proměnit v kapku a cestovat trubkami či potoky. Cesta byla dlouhá a strastiplná. Už na prvním kopci narazili na zasychající les, kde se jim do cesty postavila smečka bažinných stvůr. Elenia však použila náhrdelník vody, který jí darovaly víly, a zavolala dešťovou vlnu, která stvůry spláchla zpět do močálu.

Putovali dál a dál, přes jeskyně, kde voda tekla proti proudu, až došli k opuštěnému městečku Žíznivánky, úplně bez vody. Dříve bylo slavné pro své fontány, ale nyní zůstala jen suchá kamenná náměstí. Tam Elenia pomohla malému chlapci, který ukrýval poslední kapku vody, a vděčně jí za to poradil, jak otevřít Tajnou bránu do Údolí mlžných tůní pomocí kapky přátelství.

Když konečně dorazili do údolí, voda tu proudila skrze mlhu, barvy byly jasnější a vzduch voněl jarem. Uprostřed stál starý kámen s pruhem třpytivé tekutiny. Kouzelný pramen. Ale kolem něj kroužila temná postava – sám Brask.

„Přišel jsem si pro sílu pramene!“ zvolal Brask, když spatřil Elenii. „A ty mi nebudeš překážet, princezničko!“

Elenia se nezalekla. Stoupla si přímo před pramen a položila ruce na kámen. Voda uvnitř se rozzářila. Braskova temná magie se rozvířila jako černý vítr a vlnila se směrem k Elenii. V poslední chvíli Plíšek skočil do pramene a odrazil kouzlo vlnou čisté vody. Elenia tehdy zazpívala Píseň deště, dávné kouzlo, které se v jejím srdci ozývalo jako šepot všech vod království. Z pramene vyšlehl proud světla, který Braska obalil a vtáhl ho do kamene. Temnota se rozplynula.

Kouzelný pramen pak sám vyšlehl k nebi jako gejzír míru. Z jeho paprsku se rozlétla tisíce kapek, které znovu naplnily řeky, studny, potůčky i samotnou Modrou studánku. Voda se vrátila do království, silnější a jasnější než kdy dřív.

Princezna Elenia a Plíšek se vrátili do věže. Král Alborn s úžasem naslouchal příběhu své dcery a hrdě jí předal titul Strážkyně vody. Voda opět proudila nejen krajinou, ale i mezi lidmi, kteří se znovu naučili vodu chránit a s úctou ji používat.

Vilky opět tančily u studánek, déšť voněl po lesních bylinách a děti běhaly bosé v potocích, které tiše šeptaly pohádky o princezně, která zachránila vodu a porazila zlo.