V jednom dalekém království, kde se modré hory tyčily vysoko k nebi a klikaté potůčky zpívaly mezi lesy, žila princezna jménem Elenka. Byla laskavá, zvědavá a nebála se objevovat taje přírody. Její otec, král Radovan, ji ale přísně varoval, aby nikdy neopouštěla bezpečí královského zámku bez doprovodu – neboť v hlubokých lesích za řekou prý číhala příšera, o níž se tradovalo, že unáší vše živé, co se jí přiblíží.
Elenka však byla nejen odvážná, ale také toužila poznávat svět za hradbami. Jednoho jarního odpoledne, kdy květiny voněly po medu a slunce zlacelo každou travičku, se rozhodla, že se vydá na krátkou procházku k okraji lesa. Vzala si plášť, do kapsy schovala kousek chleba a jablko a vyklouzla postranní brankou.
Les voněl mechem, ticho přerušovalo jen švitoření ptáků. Elenka kráčela vyšlapanou pěšinkou, když tu si náhle všimla malého tvora v trávě. Byla to liška – její rezavá srst zářila na sluníčku jako ohnivé plameny a oči jí jiskřily moudrým pohledem.
„Neboj se,“ zašeptala Elenka a opatrně se sklonila, „neublížím ti.“
K jejímu údivu liška neucukla, ale promluvila lidským hlasem: „Pravím ti, princezno, že dny nejsou tak bezpečné, jak by sis přála. Ve stínech stromů číhají tajemství.“
Elenka uskočila: „Umíš mluvit?!“
Liška se pousmála: „V tomto lese není nic, jak se zdá. Jsem Stružinka a byla jsem kdysi dvorní kouzelnicí tvého praděda. Jednoho temného dne jsem byla zakleta, právě tvým předkem, protože jsem neuposlechla rozkaz. Od té doby žiji v tomto lese a mohu promluvit jen k těm, kteří mají čisté srdce.“
„Jak ti mohu pomoci, Stružinko?“ zeptala se Elenka soucitně.
Liška se zamyslela: „Zlomení kletby vyžaduje tři věci – hůlku světla, která je ukryta v jeskyni pod třemi stromy, odvahu, kterou nosíš v sobě, a srdce ochotné pomoci druhým nezištně. Ale pozor – jeskyni hlídá příšera jménem Chropot, která všechno pohlcuje do tmy.“
Elenka věděla, že by už dávno měla být zpět na zámku, ale nemohla nechat Stružinku samotnou. „Pojďme najít tu hůlku,“ usmála se.
Spolu kráčely lesem hloub a hloub, dokud nedošly k místu, kde stály tři obrovské staré stromy svými korunami skoro dotýkající se nebe. Mezi jejich kořeny zela tmavá jeskyně, z níž se linul chlad a podivné hluboké dunění.
„Tam uvnitř přebývá Chropot,“ pošeptala Stružinka. „Nikdy ho nesmíš pozorovat přímo. Jeho oči jsou jako černé víry – kdo se do nich zadívá, ten zapomene, kým byl.“
Elenka sebrala odvahu, vytáhla z kapsy jablko a chléb, položila je na kámen před vchod do jeskyně a vstoupila do temnoty.
Uvnitř se jeskyně točila a vlnila jako živá. Stěny jakoby šeptaly: „Vrať se, dítě, tvé místo je pod světlem, ne zde.“ Ale Elenka postupovala dál, zpívajíc si tichou písničku, kterou jí máma zpívala na dobrou noc.
A pak ji uviděla.
Hůlka světla stála zapíchnutá do země v podstavci z křišťálů. Okolo se vznášel černý mrak – a v jeho středu se rýsovala obluda s křídly netopýra a tělem jako stín. Chropot.
Elenka zavřela oči a sáhla po hůlce. Prsty se dotkly studeného kovu a vtom ucítila proud světla, který jí pronikl do srdce jako sluneční paprsek.
Příšera zařvala: „Kdo se opovažuje brát, co je moje?!“
Elenka, ač se bála, vykřikla: „Já! Kvůli dobru, kvůli přátelství, kvůli pravdě!“
Hůlka se rozzářila tak jasně, že temnota rázem ustoupila. Chropot zavyje a začal se rozplývat v mlze, až se rozpadl na smítka prachu.
Elenka vyběhla zpět k lišce. „Mám ji! Hůlku světla!“ zvolala.
Stružinka se uklonila. „S tvou odvahou teď mohu prolomit kletbu.“
Dotkla se hůlky čenichem, a ozářilo ji oslnivé světlo. Najednou místo lišky stála před Elenkou žena s plavými vlasy a laskavým výrazem.
„Děkuji ti, princezno. Tvé srdce je čisté a plné světla.“
Elenka zářila štěstím. „A co teď?“
Stružinka se zasmála: „Musíme se vrátit. Tvůj otec bude jistě velmi znepokojen.“
A opravdu, když Elenka dorazila do zámku, král stál u brány se strachem v očích. Když uviděl svou dceru zdravou a usměvavou, objal ji tak pevně, až jí málem vyrazil dech.
„Drahá Elenko, kam jsi zmizela?“ zvolal.
„Našla jsem kouzelnou hůlku a přivedla zpět kouzelnici Stružinku,“ odpověděla vážně princezna.
Král pohlédl na Stružinku a poznal ji – byť zestárla, vzpomněl si na její příběh z vyprávění své matky. S pokorou jí poděkoval a nabídl jí místo u dvora jako hlavní ochránkyni království.
A od toho dne byla Elenka známá nejen jako princezna, ale i jako Hvězdná světlonosička, ochránkyně lesa – a Stružinka jí stála po boku. Jeskyně pod třemi stromy byla navždy zapečetěna a v lesích opět zavládla rovnováha mezi kouzly a lidmi.