V dávných dobách, kdy se po světe ještě proháněli kouzelní tvorové a lesy šuměly starodávnými písněmi, stál uprostřed hlubokého údolí nádherný palác. Jeho věže se třpytily jako hvězdy a zdi byly postaveny z perleťových kamenů, které měnily barvu podle denní doby. V tomto paláci žila mladá princezna jménem Elenka. Byla veselá a odvážná, a i když měla vše, co si jen mohla přát, vždy ji lákalo poznat svět za hradbami.

Jednoho dne, když Elenka procházela zapomenutou částí paláce, objevila za starou tapisérií úzké schodiště vedoucí dolů do temnoty. Vedena zvědavostí, vzala lucernu a sestoupila po schodech. Na konci chodby našla prastaré dveře s vyřezávanými runami. Když je otevřela, ocitla se v malé místnosti, kde uprostřed stála vysoká zrcadlová deska zasazená do stříbrného rámu.

Zrcadlo nebylo obyčejné. Když se do něj Elenka podívala, neviděla svůj odraz, ale obraz jiné krajiny – les plný světélkujících stromů, zlatých ptáků a v dálce se pasoucí jednorožec. Princezna natáhla ruku, a než si stihla rozmyslet, co dělá, zrcadlo ji vtáhlo dovnitř.

Najednou stála v kouzelném lese, přesně jako v zrcadle. Všechno kolem vonělo po jasmínu a medu, a po nebi se pomalu vznášely barevné mraky. Elenka se rozhlížela a uviděla, jak se k ní blíží bílý jednorožec s hřívou jako hedvábí.

„Zdravím tě, princezno Elenko,“ promluvil jednorožec klidným hlasem. „Mé jméno je Lunár a vím, proč jsi přišla. Tento svět je ohrožen obrem jménem Grublar. Ukradl zrcadlo času a skrývá ho ve své jeskyni. Bez něj náš svět pomalu mizí.“

Elenka, ač překvapená, přikývla. „Ráda pomohu. Jen mi řekni, jak se tam dostanu.“

Jednorožec se usmál. „Nejprve musíš projít třemi zkouškami. Teprve poté ti bude umožněno vstoupit do Grublarovy jeskyně.“

A tak začalo Elenčino dobrodružství.

První zkouška ji zavedla do lesa mlžných hádanek. Stromy zde šeptaly, ptáci zpívali v hádankách a cesta se měnila podle odpovědí. Elenka musela rozluštit tři hádanky, aby mohla pokračovat. První byla od sovy: „Co má srdce, ale nebije, co má klíč, ale nic neodemkne?“ Elenka chvíli přemýšlela a pak odpověděla: „Kniha.“ Stromy zašuměly uznáním a cesta se otevřela.

Druhá zkouška vedla přes řeku z kouzelné mlhy. Most, který by ji převedl, byl neviditelný a objevil se jen tehdy, když Elenka zůstala klidná a šla vpřed s důvěrou. Zavřela oči, srdce jí bušilo, ale vykročila. K jejímu překvapení se pod jejími kroky objevovaly světélkující kameny, které ji bezpečně převedly.

Třetí zkouškou bylo stanout před samotnými Strážci Jasna – třemi duchy lesa, kteří jí položili otázku: „Co je silnější než meč, ale nelze to nosit ve zbroji?“ Elenka chvíli mlčela, pak si vzpomněla na příběhy, které jí vyprávěla maminka. „Laskavost,“ řekla tiše. Duchové se usmáli a ustoupili stranou.

Za odměnu jí byl darován kouzelný plášť, který ji dokáže ochránit před kouzly a neviditelnými nebezpečími. S tímto darem a s Lunárem po boku se vydali k hoře, kde přebýval obr Grublar.

Cesta byla strmá a kamenitá, vítr jim skučel kolem uší, ale Elenka byla rozhodnutá. Když dorazili k jeskyni, byla zahalená v černém kouři a z jejího nitra se ozývalo hluboké brumlání. Jakmile vstoupila, obra neviděla, ale cítila jeho přítomnost. Najednou se z kouře vynořila obrovská postava – Grublar měl oči jako uhlíky a ruce jako kmeny stromů.

„Kdo se odvažuje vstoupit do mého doupěte?“ zavrčel.

„Já jsem Elenka a přišla jsem si pro zrcadlo času. Tento svět bez něj nemůže žít.“

Obr se zasmál. „Jestli ho chceš, musíš mě přemoci. Ale ne silou – to by byla nuda. Poraz mě v hře zrcadel!“

Z jeskynních stěn se vynořilo tisíce zrcadel, všechna odrážela Elenku, některá správně, jiná pokřiveně. Grublar se ztratil mezi odrazy.

„Najdi mě, a zrcadlo času je tvé,“ ozval se jeho hlas.

Elenka zavřela oči a vzpomněla si na poučení z předchozích zkoušek. Důvěra, klid a laskavost. Když otevřela oči, nešla podle odrazu, ale podle svého srdce. Sáhla za jedno z nejšedivějších zrcadel, kde nebyl žádný obraz, jen prázdno. A tam stál Grublar – ve své pravé podobě. Už nevypadal hrozivě, ale spíš smutně.

„Proč jsi to zrcadlo vzal?“ zeptala se ho tiše.

„Chtěl jsem si zachovat čas jen pro sebe. Nikdo mě tu nenavštěvuje, vše se mění a já zůstávám sám…“ odpověděl obr se sklopenou hlavou.

„Ale když ho vrátíš, svět bude opět krásný. A možná… kdybys chtěl, mohl bys být jeho strážcem. Lidé by tě pak navštěvovali ne ze strachu, ale z úcty,“ navrhla Elenka.

Obr dlouho mlčel, ale nakonec kývl. Podal jí zrcadlo času – malé, kulaté a třpytivé jako kapka rosy. S Lunárem a Grublarem po boku se vrátila ke vstupu do kouzelného lesa. Jakmile se zrcadlo vrátilo na své místo, vše kolem se rozzářilo. Stromy rozkvetly, řeky se rozběhly a nebe se rozzářilo barvami.

Když se Elenka loučila s Lunárem, daroval jí kouzelný roh, kterým ho může kdykoli přivolat, pokud by potřebovala pomoc. Grublar se usadil v krásném altánu uprostřed lesa a stal se ochráncem zrcadla.

Elenka prošla zrcadlem zpět do paláce, kde ji všichni hledali. Byla pryč jen den, ale prožila dobrodružství na celý život. Od té doby se často vydávala do tajné místnosti, kde se zrcadlo znovu objevilo, a kdykoli zatoužila po magii, promluvila k němu.

A tak se z princezny stala strážkyně tajemství, která věděla, že odvaha, moudrost a laskavost dokáží změnit i nejtemnější kouzlo ve světlo.