Za sedmero kopci a devatero řekami leželo království jménem Flammarie. Byla to země plná zelených luk, křišťálových řek a hodných lidí. Uprostřed království stál velkolepý zámek s vysokou věžičkou, která sahala až k nebi. Té věžičce říkali Plamenná, neboť každý večer se její vrcholek rozzářil jako žhavý uhlík, a nikdo nevěděl proč.
V tom zámku žil laskavý král Albirius se svou dcerou, princeznou Elianou. Eliana byla zvědavá a statečná dívka s vlasy barvy medu a očima jako dvě safírové studánky. Velmi ráda snila o dobrodružstvích a často se dívala z věžičky dolů na svět, zatímco snila o dalekých zemích a kouzelných místech.
Jedné noci, když měsíc svítil jasněji než kdy dřív, Elianu probudilo zvláštní světlo. Věžička zářila silněji než obvykle a na kamenném podstavci u jejího vrcholu se objevil malý plamínek, který se vznášel ve vzduchu. Princezna se k němu přiblížila, a tu plamínek promluvil: „Princezno Eliano, čas zázraku se blíží. Plamenná věž ukrývá více, než se zdá být. Království jest v nebezpečí. Temný oheň přichází.“
Než Eliana stačila něco říci, plamínek zhasl a celá věžička se ponořila zpět do tmy. Otřesená a zvědavá se následujícího dne vydala za dvorním učencem mistrem Hadrinem, starým mužem s knihami až po bradu. Ten, jakmile slyšel její příběh, zbledl.
„Plamenná věž byla postavena na místě, kde kdysi vyvěral magický pramen ohně. Za dávných časů tam strážili plamen tři bratři – Strážci ohňů. Když zemřeli, plamen byl zapečetěn ve věži. Ale legenda praví, že jednou za sto let se může magie probudit a může přinést buď zázrak, nebo zkázu – podle toho, kdo se k ní dostane.“
Eliana se rozhodla jednat. Král jí nejprve nechtěl dovolit odjet, ale když viděl její rozhodnost, svolil. Vydala se tedy na cestu s doprovodem starého učence Hadrina a svým věrným jelenem Aureiem, který byl neobyčejně chytrý a měl srst jako popel. Cesta vedla k jižním horám, kde sídlili poslední potomci Strážců ohňů – moudrá žena jménem Lira a její vnuk Kael.
Po dnech putování došli do vesnice zarostlé trny a popelem. Lidé zde žili v bázni, neboť z hor sestupoval černý oheň – temný žár, který nespaluje jen dřevo, ale vše dobré v duších. Ovládal hněv, nenávist a sláb se silou strachu.
Lira princeznu varovala: „Temný oheň je živý. Má oči, má ústa, slyší a sám si vybírá toho, kdo mu slouží. Jen čisté srdce může otevřít Pravý plamen. Ale musíš sestoupit do srdce věže, kde jej střeží zkoušky a stará magie.“
Eliana se nezalekla. Potřebovala najít způsob, jak zabránit, aby temný oheň ovládl království. Spolu s Kaelem, který se nabídl jako průvodce, se vrátili do Flammarie. V noci, kdy měsíc byl znovu kulatý a vysoký, vstoupili skrytým vchodem do věže. Nikdy předtím nikdo neuměl otevřít její dveře – ale když se Eliana plamenku v srdci zeptala, co dělat, uvolnil její náhrdelník zářivé teplo, a dveře se samy rozestoupily.
Uvnitř věže nebyly schody. Místo nich se vznášely průsvitné krystaly, po kterých museli skákat jako po malých ostrovech. Každý krystal byl zkouškou – zrcadlem obav. Eliana musela projít skrze obraz svého největšího strachu: že selže, že všem ublíží svou odvahou. S hlubokým nádechem to přijala a zrcadlo prasklo. Kael musel čelit svému smutku z dávné zrady svého bratra. I on prošel, zbavený tíhy.
Když konečně dorazili na vrch věže, našli v srdci plamenného oltáře čtyři měděné nápisy a kolem nich plál zvláštní modrý oheň. „Zde spočívá Zázračný Plamen – spojení dobra, odvahy a pravdy. Promluv jménem světla, a budeš slyšen.“
Eliana předstoupila, sevřela amulet v dlani a řekla: „Nechť světlo uvnitř nás nezhasne. Ať láska v srdcích nás chrání. Ať žár slouží životu, ne zkáze.“
V ten moment věž prozářilo oslnivé světlo. Ze spícího plamene vytryskla koruna světla, která se vznášela nad princeznou. Oheň se rozšířil, ale nebyl ničivý – byl hřejivý, léčivý, a všechny stíny, které se valily z hor, se rozplynuly.
Celé království pocítilo změnu – pole znovu zelenala, řeky byly čisté, a srdce lidí se naplnila pokojem. Temný oheň byl poražen, protože Eliana neztratila naději.
Král Albirius vyhlásil velké svátky a Elianu prohlásil Strážkyní světla. Věžička nadále každý večer zářila, ale tentokrát plamen hřál a mířil ke hvězdám jako připomínka zázraku, odvahy a toho, že světlo, které nosíme uvnitř, může rozjasnit i nejtemnější noc.
Princezna Eliana dál pomáhala lidem, cestovala po království a učila všechny, že někdy je největší moc schovaná v obyčejné laskavosti a odhodlání neztratit víru. A tak světlý oheň žil dál, v každém, kdo si jej zasloužil.