Uprostřed hlubokého lesa, kde se sluneční paprsky prodíraly skrze husté koruny stromů, stál malý zámek. Nebyl to obyčejný zámek – byl porostlý popínavými růžemi, jejichž květy zářily kouzelným světlem. V tom zámku žila princezna Elianna. Byla laskavá, milovala přírodu a každé ráno chodila k potůčku, který protékal blízkou loukou.

Jednoho dne, když si Elianna máčela ruce v křišťálově čisté vodě, zaslechla jemné šumění listí. Otočila se a spatřila zvláštního mladíka. Měl světle zelené oči, jeho vlasy byly jako hedvábná tráva a v jeho pohybech byla lehkost vánku.

„Kdo jsi?“ zeptala se překvapeně.

„Jsem Lorian, vílák tohoto lesa,“ odpověděl s úsměvem. „A ty jsi princezna Elianna.“

Princezna se usmála. „Jak to víš?“

„Les mi šeptá všechna tajemství,“ odpověděl Lorian. „A také vím, že hledáš kouzelný květ.“

Elianna zůstala stát jako přimrazená. Opravdu hledala květ, o kterém jí kdysi vyprávěla její babička – vzácnou květinu, která jednou za sto let rozkvete v nejhlubší části lesa a přináší štěstí tomu, kdo ji najde.

„Můžeš mi pomoci?“ zeptala se s nadějí v očích.

Lorian přikývl. „Ale cesta nebude snadná. Musíme projít Mlžným údolím, překročit Stříbrný most a najít místo, kde měsíc líbá zemi.“

Princezna souhlasila a vydali se na cestu.

Brzy dorazili k Mlžnému údolí. Bylo zahaleno hustou mlhou, že nebylo vidět ani na krok. „Drž se mé ruky,“ řekl Lorian a vedl ji vpřed. Každý jejich krok doprovázelo tiché šeptání mlhy. Elianna cítila, jak ji obklopuje zvláštní chlad, ale s Lorianem po boku strach necítila.

Po dlouhém putování náhle mlha ustoupila a před nimi se objevil Stříbrný most. Byla to tenká lávka, která se třpytila jako hvězdný prach. „Musíme přejít opatrně,“ varoval ji Lorian. Když vykročili, most se pod nimi jemně vlnil jako vodní hladina. Každý krok byl jako tanec na stříbrných provázcích, ale nakonec bezpečně přešli na druhou stranu.

„Teď musíme najít místo, kde měsíc líbá zemi,“ zamyslela se Elianna.

Lorian ukázal k malé mýtině. „Podívej, tam!“

Na mýtině stál jediný květ. Jeho okvětní lístky zářily jemným světlem, jako by v sobě ukrývaly kousek měsíčního svitu. Byl to kouzelný květ!

Princezna k němu opatrně přistoupila a natáhla ruku, ale jakmile se ho dotkla, ozval se hlasitý šepot a zpoza stromů se vynořila temná postava.

„To je můj květ!“ zavrčela postava. Byla to lesní čarodějnice, která chtěla květ pouze pro sebe.

Elianna ustoupila, ale Lorian jí stál po boku. „Květ patří tomu, kdo má čisté srdce,“ řekl pevně.

Čarodějnice se zasmála. „Pak ho nikdy nezískáte!“ máchla rukou a kolem nich se začala vznášet temná mlha. Elianna cítila, jak ji obklopuje strach, ale Lorian ji chytil za ruku.

„Neboj se,“ zašeptal.

Najednou se z lesa začalo ozývat šumění listů a potůček poblíž zazpíval jemnou melodii. Lorian zavřel oči a nechal kouzlo lesa proudit skrze sebe. Temná mlha se začala rozplývat a čarodějnice vykřikla.

„Ne! To nemůže být!“

Její síla slábla, až nakonec zmizela jako stín v ranním slunci.

Elianna se nadechla a znovu se podívala na kouzelný květ. Tentokrát ho mohla bez obav utrhnout. Jakmile tak učinila, květ zazářil a jeho světlo se rozšířilo po celé mýtině.

„Dokázali jsme to!“ vykřikla radostně.

Lorian se usmál. „Ano. A teď bude květ přinášet štěstí tobě i tvému království.“

Společně se vrátili do zámku a Elianna umístila květ do královské zahrady. Od toho dne její království vzkvétalo, lidé byli šťastní a les byl v harmonii se světem.

A princezna Elianna? Ta si už navždy pamatovala, že odvaha a dobré srdce dokážou překonat i ta největší kouzla.