Za sedmero horami a devatero řekami se rozprostíralo malebné království Luminaria, kde slunce svítilo jasně a stromy zpívaly písně větru. V samém srdci království stál zámek ze safírového kamene a v něm žila princezna Eliora. Byla nejen krásná, ale i laskavá, odvážná a zvídavá. Milovala hvězdy, sny a vše, co vonělo kouzlem. Její nejoblíbenější místo byla stará knihovna v nejvyšší věži zámku, kde si listovala svitky a knihy plné příběhů o zázracích a dobrodružstvích.

Jednoho dne, když listovala zlatem lemovanou knihou o dávných čarodějkách, našla mezi stránkami zažloutlý list papíru. Na něm byl nakreslen plamen, svíčka a lampa, a pod nimi stálo:

*Když slza padne na srdce ohně, a lampu pohladí světla dlaně, pak zázrak z duše stoupá vzhůru, skrz temnotu do svitu jiskru.*

Eliora byla okouzlena. Ucítila, jak jí srdce zaplála touha poznat, zda je to jen básnička, nebo skutečnost. Utekla ke komnatě své prababičky, o které se říkalo, že znala tajemství staré magie. V zásuvce staré truhly našla svíčku, zvláštní – stříbrnou, jako by byla odlita z měsíčního svitu. Vedle ní ležela lampa starodávného tvaru, s popraškem staletí.

Princezna se rozhodla, že to musí zkusit. Počkala do večera, když slunce zapadlo a na nebi se rozzářily první hvězdy. Vzala svíčku i lampu a vystoupala do nejvyšší věže. Tam si sedla na starý kamenný parapet, slzy jí stékaly po tvářích – bála se, ale také doufala.

Jedna slza jí sklouzla na stříbrnou svíčku. Plamen samovolně vzplál a světlem prozářil celou věž. Lampa se zatřásla a začala svítit měkkým zlatým třpytem. Ze svíčky vyšlehly jiskry, které se spojily v závěj světla, a z ní se zhmotnila postava – drobná, jiskřivá bytost s křídly jako z ranní rosy.

Byla to Světlucha – strážkyně světlého ohně, bytost, která se prý objevuje jen těm s čistým srdcem. Usmála se na Elioru a pravila: „Otevřela jsi srdce a našla světlo i skrz slzy. Proto se zázrak mohl zrodit.“

Princezna zalapala po dechu. Tolik let snila o kouzlu a teď stálo přímo před ní. Světlucha jí dala tři jiskry – maličké plamínky: „Každý z těchto plamenů skrývá zázrak. Jeden pro srdce, jeden pro odvahu a jeden pro naději. Ale pamatuj, zázraky si žádají cesta.“

Dřív než se Eliora stačila zeptat na víc, Světlucha zmizela a věž potemněla. Po sobě zanechala jen plápolající lampu a tiché hučení větru.

Eliora se rozhodla, že svou cestu najde. Druhý den ráno zabalila lampu a svíčku do hedvábného šátku, oblékla cestovní šaty a vydala se na pouť za zázraky. Nechtěla nikomu říkat, kam jde, protože věděla, že musí jít sama.

Prošla lesem Floreannou, kde stromy měly oči a šeptaly jménem, přešla přes Most mlčenlivých, kde musela překonat svůj strach z výšek, a došla až do pustiny Solthar – místa, kde slunce nikdy nezapadalo. Tam potkala smutného muže – strážce bez jména, který hlídal starý studený chrám plný ticha.

Eliora ho poprosila, aby ji pustil dál. „Jen ten, kdo obětuje plamen srdce, může vejít,“ řekl muž a ukázal na první jiskru. Eliora váhala, ale nakonec si vzpomněla na Světluchu. Uvolnila jeden plamínek a pustila ho do chrámu.

Náhle se kolem roztančily paprsky světla a chrám se otevřel. Uvnitř našla zrcadlový sál, kde každý odraz ukazoval jiný obličej – její s jinými emocemi. Když se podívala do zrcadla s láskou, spatřila ve tváři smysl a světlo. Ve středu sálu našla prastarou skříňku. Otevřela ji a uvnitř našla lístek s nápisem:

*Kdo rozdá světlo, nalezne domov v každém srdci.*

To byl první zázrak – srdce, plné lásky, kterou může dávat dál. Přeměnil se na korálek, který si navlékla na šňůrku kolem krku.

Pokračovala v cestě, tentokrát do Karhojských jeskyní, které byly temné a chladné. Tam sídlil Stínový Netvor, který hlídal druhý z plamenů – odvahu.

Když se s Netvorem setkala, třásla se strachem. Měl zuby ostré jako břitvy a oči jako uhel. „Proč jsi přišla?“ zavrčel netvor.

„Přišla jsem najít odvahu a porozumění tomu, co temné šeptá,“ odpověděla Eliora.

Netvor se zasmál: „Můžeš mě skolit jedině tak, že se mi podíváš přímo do očí.“

Princezna stála, ruce se jí chvěly. Ale pak vzpomněla na druhý plamínek. Vzala ho a nechala ho rozhořet v dlani. Teplé světlo zaplavilo celou jeskyni. Postavila se Netvorovi a pohlédla mu do očí.

A tehdy se stal zázrak – Netvor se roztříštil na tisíc stínů a zmizel. V tu chvíli věděla, že odvaha není nepřítomnost strachu, ale schopnost jít dál navzdory němu. Z plamínku se stal prsten z obsidiánu a slunečního kamene, který si navlékla.

Cesta pokračovala dál, přes rozvodněné řeky a pusté pláně, dokud nenašla starou osadu Senemar. Všude byla tma, nářek a smutek. Lidé ztratili víru a naději, jejich lampy dávno vyhasly. Eliora se rozhodla nabídnout poslední jiskru.

Vyšla na náměstí, držela lampu a svíčku. Poslední plamínek vložila do lampy a ta se rozhořela světlem, jaké ještě nikdo neviděl. Zářilo jako tisíce hvězd svítících ve dne. Lidé se začali scházet, srdce se jim rozjasnila a jejich vlastní lampy se znovu rozsvítily.

To byl poslední zázrak – naděje, která se šíří z jednoho světla do druhého. Lampa pozlátla a rozkvetla ornamenty jako květiny. A uprostřed ní se objevila Světlucha.

„Dokázala jsi to, princezno Elioro. Tvé srdce se naučilo milovat, tvá duše našla odvahu a tvé oči uviděly naději. Nyní se můžeš vrátit, ale už nebudeš jen princezna – budeš světélko v srdcích mnoha,“ řekla se zábleskem.

Eliora se vrátila do království, s lampou, svíčkou a třemi dary. Celý dvůr ji přivítal jako hrdinku. Od té doby každou noc rozsvěcela lampu v okně, aby všichni, kdo ztratili cestu, našli světlo.

A od těch dob se říká, že zámek v Luminarii nikdy nezhasíná, protože v jeho zdech hoří oheň srdce, odvahy a naděje – tři zázraky, které má každý z nás uvnitř sebe.