V hlubokém lese, kde se paprsky slunce stydlivě schovávaly za koruny stromů, žila princezna jménem Eliška. Nebyla to obyčejná princezna, která by trávila dny v paláci obklopená služebnictvem a drahými šaty. Eliška milovala přírodu. Často se procházela bosá po lesních pěšinách, naslouchala zpěvu ptáků a hladila mechem pokryté kameny. Její nejoblíbenější místo však byl malý potůček, který se vinul lesem jako stříbrná stuha.
Jednoho dne, když si Eliška u potůčku myla ruce, všimla si něčeho zvláštního. Na břehu ležela hrudka hlíny, která se leskla zlatavými odlesky, jako by v sobě ukrývala sluneční světlo. Eliška ji opatrně zvedla a zjistila, že je překvapivě lehká a měkká. Jakmile ji vzala do rukou, cítila zvláštní teplo, které jí projelo celým tělem.
„Co to jen může být za hlínu?“ zamumlala si pro sebe.
Najednou se ozval jemný smích, tak tichý, že by ho snad ani nezaznamenala, kdyby kolem nebylo takové ticho. Když se rozhlédla, spatřila malou postavičku, která se skrývala za kapradím. Byl to elf, sotva jí sahal po kolena. Měl zelené šaty z listí a vlasy, které vypadaly jako pavučiny propletené kapkami rosy.
„To není obyčejná hlína, princezno,“ řekl elf a vykročil z úkrytu. „To je Hlína života. Má v sobě moc, která může obnovit, co bylo zničeno, nebo vytvořit něco úplně nového.“
Eliška na něj překvapeně pohlédla. „Hlína života? Nikdy jsem o něčem takovém neslyšela. Jak se sem dostala?“
Elf se usmál, ale jeho úsměv byl smutný. „Kdysi dávno proudila tato hlína potůčkem, ale její síla byla zneužita zlým čarodějem. Když byl poražen, Hlína života zmizela z našeho světa. Nikdo netušil, že se jednoho dne objeví znovu. A teď je v tvých rukou, princezno.“
Eliška cítila, jak jí srdce bije rychleji. „Ale co s ní mám dělat?“
Elf pokrčil rameny. „To záleží na tobě. Hlína života má moc, ale také nese odpovědnost. Použij ji moudře.“
Pak zmizel dřív, než se Eliška mohla na cokoliv dalšího zeptat. Stála tam s hlínou v rukou a přemýšlela. Rozhodla se vrátit do svého království a poradit se se starým mudrcem, který žil na zámku.
Mudrc si hlínu prohlédl a zamyšleně pokýval hlavou. „To je skutečně Hlína života,“ řekl. „Ale varuji tě, Eliško. Jakékoliv přání, které s ní splníš, má své důsledky. Pokud ji použiješ sobecky, můžeš napáchat více škody než užitku.“
Princezna věděla, že musí být opatrná. Rozhodla se vrátit do lesa a přemýšlet, co by mohla udělat. Jak procházela známými stezkami, všimla si, že potůček vysychá. Místo křišťálově čisté vody zůstávalo jen bahno a kameny. Lesní rostliny začínaly chřadnout a ptáci odletěli hledat vodu jinam.
„To přece nemůže být náhoda,“ zamumlala Eliška. „Možná je to znamení, že Hlína života patří zpátky potůčku.“
Vyhrnula si rukávy a začala z hlíny modelovat malou figurku. Udělala ji tak, aby vypadala jako elf, kterého potkala – s listovými šaty a jemnými rysy. Jakmile byla figurka hotová, položila ji na břeh potůčku.
„Pokud máš moc, obnov potůček a vrať život tomuto lesu,“ zašeptala Eliška.
Chvíli se nic nedělo. Pak se figurka rozzářila zlatým světlem. Potůček začal znovu prýštit, voda se rozběhla a naplnila koryto. Květiny kolem rozkvetly a stromy se zazelenaly. Les ožil. Eliška cítila, jak se jí zvedá srdce radostí. Ale pak si všimla, že figurka z hlíny zmizela.
Znovu uslyšela ten tichý smích. Elf se objevil vedle ní, tentokrát však vypadal jinak. Jeho oblečení bylo zářivější a oči mu svítily jako hvězdy.
„Princezno, prokázala jsi, že máš čisté srdce. Použila jsi Hlínu života, abys pomohla, a ne pro vlastní zisk. Díky tobě se les uzdravil a potůček znovu teče. Za to ti patří můj dík.“
Eliška se usmála, ale také se cítila trochu smutná. „Figurka zmizela. Znamená to, že Hlína života je pryč?“
Elf přikývl. „Hlína života vykonala své poslání. Ale její moc zůstane v tomto lese. Potůček teď nese její sílu a bude chránit tento kraj.“
Eliška se vrátila do svého království s pocitem, že udělala správnou věc. Od té doby se však často vracela k potůčku, aby naslouchala jeho šepotu a vzpomínala na kouzla lesa. A elf? Ten na ni vždy čekal, připravený vyprávět nové příběhy o tajemstvích lesa a jeho nekonečné kráse.