V hlubokém údolí mezi horami, kde zpívají potůčky a stromy šumí jako tiché ukolébavky, stálo kdysi království jménem Slunečná říše. Vládla mu moudrá a spravedlivá královna, která měla jedinou dceru, princeznu Elišku. Eliška nebyla jako jiné princezny – měla rozcuchané vlasy, ráda běhala bosá po loukách a nejraději si hrála s veverkami v lese. Ale to jí nikdo nevyčítal, protože celé království vědělo, že jednou bude skvělou vladařkou.

Jednoho odpoledne, když se Eliška procházela lesem se svou kamarádkou laňkou Línou, zakopla o něco tvrdého pod spadaným listím. Zvědavě se sehnula a začala vyhrabávat zeminu. Brzy objevila starou, pokřivenou lampu. Vypadala jako zapomenutý kousek z pohádky – byla měděná, porostlá mechem a na bocích měla vyryté zvláštní znaky.

„Co to asi je?“ zamumlala Eliška a začala ji hadříkem čistit.

A právě v tu chvíli se lampa rozzářila zlatým světlem, vítr zesílil a kolem se objevil malý, modře svítící tvoreček se zlatýma očima. Měl křidélka jako vážka a smál se jako zvonky.

„Jmenuji se Lampoušek!“ zvolal radostně. „Jsem strážcem Zapomenuté lampy. Kdo mě probudí, má právo vyslechnout mé tajemství. A já ti něco prozradím, princezno Eliško: Tato lampa je klíčem k pokladu, který není žádný jiný v celém světě.“

„Pokladu?“ vykulila Eliška oči. „Co je to za poklad?“

„To nemohu říct. Ale cesta k němu je nebezpečná a vede přes kouzelný les, za třemi řekami a kolem spící sopky. Kdo poklad najde, nejen že získá bohatství, ale i moc proměnit celý svět k lepšímu.“

Elišce se rozzářily oči a srdce jí poskočilo radostí i zvědavostí. Rozhodla se na nic nečekat. Vzala lampu, nasadila cestovní plášť, rozloučila se s Línou a vyrazila na dobrodružství.

Nešla však sama. Lampoušek se uvelebil v její brašně, aby jí radil. Když dorazila k první řece, zjistila, že je příliš hluboká a proud silný.

„Jak ji přejdu?“ ptala se.

Lampoušek zazvonil křídly a řekl: „Najdi větvičku z kouzelného stromu, co roste na břehu. Když ji ponoříš do řeky, voda se na chvíli promění v klidnou hladinu a přepluješ ji bezpečně.“

Eliška hledala a hledala, a až teprve když zastínila slunce rukou a podívala se proti světlu, uviděla mezi křovinami jemnou zlatavou větvičku. Byla maličká, skoro jako prst, a lehce se chvěla, i když vítr nefoukal. Jakmile ji ponořila do vody, proud zpomalil a voda vyhladila. Eliška přeběhla přes řeku, aniž by si smočila plášť.

Druhá řeka však byla ještě zákeřnější – plná leknínů, které kouzelně zpívaly a lákaly poutníky k sobě, aby je navždy ukolébaly ke spánku.

Eliška si zacpala uši a říkala si: „Musím myslet na domov, na mámu, na Línu. Nesmím poslouchat jejich píseň.“

Lampoušek jí pomohl tím, že se rozezvonil tak hlasitě, až lilie místo zpívání začaly utíkat pod hladinu. I druhou řeku tak překonala.

Třetí řeka však nebyla z vody, ale z ledu. Klouzala tak, že kdo na ni vkročil, ten hned upadl a nepochodil dál. Eliška už byla unavená, ale nevzdávala se. Sedla si, hledala v brašně a tam – najednou – ucítila teplý pulz Lampouškovy lampy. V ruce stále držela kouzelnou větvičku. Napadlo ji, že když větvička zvládla vodu, možná si poradí i s ledem.

Položila ji na led a tu se větvička rozrostla! Rozvinula se do dlouhého mostu z větviček a květů, který byl tak pevný, že po něm Eliška mohla přeběhnout jako po kamenném chodníku.

Konečně stála před spící sopkou. Všude kolem byla mlha a horký vzduch pálil do tváří. Lampoušek řekl: „Tady je poslední zkouška. Musíš vejít dovnitř. Poklad je přímo v srdci sopky. Ale pozor – kdo tam vstoupí se zlobou v srdci, ten tam zůstane navždy.“

Eliška cítila, jak se jí rozbušilo srdce. Ale neměla žádný zlobný úmysl. Jen si přála poznat poklad, pomoci druhým a vrátit se.

Vstoupila do sopky a ocitla se v jeskyni plné světla. Nehořelo tam ale žádné ohniště, to zářily stěny samy od sebe. Uprostřed jeskyně ležela truhla. Otevřela ji a uvnitř… nebylo zlato ani perly. Bylo tam srdce – z čistého krystalu, které bilo pomalým, klidným rytmem.

„To je to, co ukrývá poklad?“ zašeptala.

Lampoušek přikývl: „To je Srdce světa. Dokáže uzdravit každou nemoc, zahojit každou bolest a navrátit lásku tam, kde byla zapomenuta. Ale nesmíš si ho nechat. Můžeš ho probudit jen tehdy, když ho vystavíš slunci a větru a položíš do nejkrásnější zahrady svého domova.“

A tak Eliška, s láskou v srdci a Lampouškem po boku, vzala krystalové Srdce světa a vydala se zpět. Cesta zpět byla jednodušší – mosty se samy stavěly, řeky ustupovaly, dokonce i ptáci jí ukazovali směr.

Když se vrátila do Slunečné říše, v zahradě za palácem vykopala jámu a položila do ní Srdce světa. Okamžitě vyrostly kolem něj květiny, jaké svět neviděl – modré růže, zlaté lilie a stromy s listy jako drahokamy. A ze všech koutů království začali lidé přicházet – nemocní se uzdravovali, smutní se smáli a rozkmotření se objímali.

Princezna Eliška se stala princeznou naděje. Lampoušek jí zůstal nablízku, jako světélko moudrosti a přátelství. Kouzelná větvička, která jí pomohla na cestě, se proměnila v strom uprostřed zahrady, pod jehož větvemi se lidé scházeli, aby si vyprávěli příběhy o odvaze, přátelství a o tom, jak jedno malé láskyplné srdce může proměnit celý svět.