Za devatero horami a devatero řekami, v království jménem Zlatolíšť, stál palác tak nádherný, že se jeho věže třpytily na míle daleko jako kapky rosy ve východu slunce. Tento palác byl postaven z bílého mramoru, zdobený zlatem a drahokamy, a vládl v něm moudrý král Jaroslav se svou dcerou princeznou Jasmínou.

Princezna Jasmína byla nejen krásná, ale i laskavá a zvídavá. Nezajímalo ji zlato ani šperky, ale nejvíc ze všeho milovala květiny. Měla vlastní zahradu, kde pěstovala stovky druhů, od obyčejných sedmikrásek po vzácné orchideje. Avšak nejvíce ze všeho toužila po jedné jediné — po Zlaté květině. O téhle květině se vyprávěly legendy: měla prý okvětní lístky ze zlata a magickou moc — dokázala uzdravit každou nemoc, rozehnat mraky smutku a každého, kdo ji uvidí, naplnit radostí.

Jednoho dne se království začalo zahalovat do stínu. Slunce se schovávalo za šedé mraky, vítr se otočil studeným dechem a květiny v zahradě začaly vadnout. Nikdo nevěděl, co se děje. Dokonce i král onemocněl — srdce mu bylo těžké a nic ho netěšilo. Až stará dvorní bylinkářka, paní Jindra, si povzdechla:

„To kouzlo slábne, protože v zahradě nikdy nerostla Zlatá květina, která rozveseluje Zemi. Je třeba ji najít.“

Jasmína se rozhodla, že květinu najde. Pohladila otce po ruce, přehodila si přes ramena plášť a vydala se na cestu. Nepřemýšlela dlouho, vzala si jen mapu, studené placky a v batohu pár semínek mrkve, které jí sama zasela. Věřila, že když najde Zlatou květinu, vysází ji v palácové zahradě a vše se uzdraví.

Šla přes hluboké lesy, přelézala strmé hory a brodila rozbouřené řeky. Jednou večer, když se usadila u ohně a žvýkala tvrdý krajíc chleba, uviděla podivného tvora. Byl to kocour s dlouhým huňatým ocasem, srst měl černou jako noc, a oči mu světélkovaly jako dvě lucerničky.

„Princezno Jasmíno,“ ozval se kocour lidským hlasem, „vím, po čem toužíš. Hledáš Zlatou květinu. Ta však roste jen v zahradě Času, kam se smrtelník dostane jedině skrze les Zapomnění.“

Princezna se kocourovi poděkovala, a on jí ukázal cestu. Les Zapomnění byl temný, větve šeptaly staré vzpomínky a každý krok mohl člověka zmást. Ale Jasmína se nebála — vysypávala za sebou zrníčka z mrkvových semen jako značku, aby našla cestu zpět. A k tomu si zpívala ukolébavky, které jí kdysi zpívala matka.

Po dlouhém putování přišla ke kamenné bráně, na které stálo psáno: *Zde času vláda končí, a květ věčnosti roste dál.* Otevřela bránu a vstoupila do zahrady, která vypadala jako sen. Stromy měly listy z duhy, ptáci zpívali zvuky harfy a uprostřed zahrady, na trávě jako smaragd, rostl jeden jediný květ — a ten zářil jako zlatý plamen.

Jasmína přistoupila opatrně blíž. Zlatá květina voněla po létě, medu a slunečním světle. Sáhla po ní, ale v tom se zahrada roztřásla a z trávy vyrostla postava stařenky s očima jako drahokamy.

„Ten, kdo si bere květ věčnosti, musí dát něco ze sebe… něco, co má skutečnou hodnotu.“

Princezna se rozhlédla. Měla už jen poslední sáček se semínky mrkve. Podala ho stařence.

„To jsou semínka, která jsem sama zasadila a starala se o ně. Dávala mi sílu na cestě. A věřím, že když porostou, budou přinášet radost i druhým.“

Stařenka se usmála. „To je dar srdce. Proto ti Zlatou květinu smím dát.“

Květina se sama sklonila a padla princezně do náruče. Sotva ji vzala, zahrada zmizela jako pára, a ona stála opět u kraje lesa. Mrkvová semínka jí pomohla najít cestu zpět a brzy se mezitím objevili i ptáci a zvířata, která jí s radostí ukazovala směr domů.

Když se vrátila do Zlatolíště, vzduch se hned projasnil. Mraky se rozestoupily, zahrady začaly kvést a král, který už téměř nedýchal, se náhle zhluboka nadechl a otevřel oči:

„Jasmíno! Vrátila ses!“

Princezna zasadila Zlatou květinu přímo uprostřed královské zahrady. Všichni obyvatelé přišli a obdivovali její zlaté lístky. Každý, kdo ji spatřil, pocítil radost v srdci, i ten nejsmutnější člověk zkrásněl úsměvem.

A z posledního semínka mrkve, které zůstalo Jasmíně v kapse, vyrostla kouzelná mrkev, která nikdy nezvadla a chutnala po karamelu. Od té doby ji jedli všichni v paláci k večeři a nikdo už nikdy neonemocněl.

Palác znovu zazářil, ne díky zlatým věžím, ale díky radosti a lásce, kterou do něj princezna přinesla. A když zahrady květly a ptáci zpívali, Jasmína se často dívala na svou Zlatou květinu a usmívala se. Ne proto, že byla vzácná, ale protože si připomínala cestu, přátelství s kocourem i starou stařenku a že i nejmenší semínko může změnit svět.