V jednom království, kde se louky třpytily ranní rosou a lesy šuměly písněmi větru, stál uprostřed zelených kopců starobylý zámek jménem Perlový. V tom zámku žil moudrý král Filip se svou ženou královnou Bohdanou a jejich jedinou dcerou, princeznou Jasmínou. Jasmína nebyla jen krásná jako jarní květ, ale měla také srdce plné laskavosti a neobyčejnou zvědavost po světě a jeho tajemstvích.
Jednoho dne, když se Jasmína procházela zahradami zámku, našla pod starou lípou lesknoucí se předmět. Zvedla jej a uviděla zlatý prsten s malým modrým safírem. Prsten zdobil jemný nápis v podivném písmu, které princezna neznala. Když si prsten navlékla na prst, pocítila mírné šimrání a slabý závan tepla. V tu chvíli se před ní zjevil malý paprsek světla a z něj vystoupil drobný skřítek s dlouhými ušima a jménem Rozvítek.
„Kdo prsten nasadí, toho přání slyším,“ pronesl skřítek s úklonou. „Ale pozor, krásná paní, prsten skrývá více, než se zdá. Každé přání má svůj důsledek.“
Princezna byla ohromená a lehce vystrašená, ale i nadšená. Toužila poznat svět a pomáhat lidem, tak se rozhodla, že své přání ještě nevyřkne. Nechala si prsten na prstě a skřítka Rozvítka poprosila, aby zůstal po jejím boku.
Následujícího dne přiběhl na zámek rolník s novinou: v nedaleké vesnici se objevil hrozivý obr jménem Lubor. Obrovitá postava, veliká jako stodola, chodila po polích, vytrhávala stromy a rozdupávala úrodu. Nikdo nevěděl, odkud přišel, ale všech se zmocnila hrůza.
Král svolal vojsko, ale ani ti nejstatečnější rytíři si na obra netroufli. Byl prý nezranitelný, a jeho řev otřásal zemi. Princezna Jasmína cítila, že příležitost k opravdovému činu právě přišla. Večer sedla na koně, Rozvítka usadila do brašny a vydala se tajně zámkem ven.
Cestovala lesem, přes kopce a řeky, až dorazila do vesnice, kde lidé žili v bázni. Vesničané jí radili, aby se vrátila, ale ona trvala na svém – musí s obrem promluvit.
Druhý den za úsvitu vyšla Jasmína na louku, kde si obr Lubor právě lámal ořechovník o koleno a zpíval falešnou písničku o kamenech a kozách. Jasmína se k němu postavila bez bázně.
„Obře Lubore!“ zvolala. „Proč ničíš úrodu a děsíš lidi?“
Obr se otočil a podivil se, že se nebojí.
„Nikdo se mě na to ještě nezeptal,“ zabručel a přisedl si na kámen. „Přišel jsem z hor. Tam jsme žili kdysi se svou rodinou, ale země se rozpadla a já zůstal sám. Myslel jsem… když všechno rozbiju, snad si mě někdo všimne.“
Princezna Jasmína cítila soucit. Povídali si dlouho. Lubor nebyl zlý, jen opuštěný a zmatený. Nabídla mu přátelství a pomoc. Společně se vydali na cestu k tajemnému místu, o kterém se mluvilo v pověstech – ke Krystalové sluji, kde síla zázraků přebývá. Rozvítek prozradil, že tamní krystaly umí uzdravit bolest srdce i zranění duše.
Cesta byla dlouhá a plná nástrah. Museli projít bažinami, kde skrytí bludičkové matli jejich smysly, i horami, kde sněžní duchové zkoušeli jejich odvahu. Ale princezna, Lubor a Rozvítek drželi při sobě. Lubor chránil princeznu mohutnými pažemi a ona mu ukazovala něžnost a porozumění.
Po sedmi dnech dorazili ke Krystalové sluji, ukryté za vodopádem. Slzy se obrovi zaleskly v očích, když uviděl krystaly, které zářily jako hvězdy. Padl na kolena a tiše požádal: „Ať nikdy nejsem sám.“
V ten moment se stal zázrak. Z jednoho krystalu vystoupila bytost – vysoká obryně s moudrým pohledem a teplým úsměvem. Byla to obrův sestra, dříve uvězněná kouzlem zlého mága. Krystaly kouzlo zlomily, a sourozenci se radostně objali.
Princezna si přála, aby prsten pomohl zámku a lidem. „Ať je v našem království vlídnost místo strachu a porozumění místo hněvu,“ zašeptala.
Rozvítek se usmál: „Prsten slyšel.“
Po návratu do království byl obr srdečně přijat. Pomáhal stavět mosty, opravovat domy a vyprávěl dětem humorné pohádky. Lidé ho měli rádi a už se ho nebáli. Princezna Jasmína se stala hrdinkou a moudrou rádkyní. Prsten schovala do skleněné schránky v zámku, aby jednou pomohl i jinému s čistým srdcem.
V kraji se rozšířila sláva o dobrotě a kouzlech, která se zjeví, když se najde odhodlané srdce. A když padla první sněhová vločka na střechu Perlového zámku, princezna Jasmína věděla, že pravý zázrak není v prstenu, ale ve víře, že i největší obr může mít něžné srdce.