Za devatero horami, za devatero řekami se v lesklém údolí rozprostíral nádherný palác ze stříbra a bílého mramoru. Jeho věže se leskly jako drahé kameny, a když na ně zasvítilo slunce, vypadaly jako namočené ve zlatě. V paláci žila laskavá královna jménem Alena, která vládla svému království moudře a s laskavým srdcem. Kdysi tu se svým mužem a dcerou žila šťastně, ale král zahynul při ochraně země před zlými silami a princezna Lada zůstala malá a smutná.

Jednoho večera, když hvězdy jiskřily jako drobné diamanty na nebi, se z hlubokého lesa ozval tichý sykot. Služebnictvo se shromáždilo u trůnního sálu, neboť se blížila neobvyklá návštěva – had s očima jako půlnoční studna, dlouhý jako zavátá řeka v zimě. Ale nebyl to obyčejný had – tento mluvil lidskou řečí, hlasem jemným a klidným.

„Přicházím s varováním, vznešená královno,“ syčel had pohybujíc se elegantně. „Zlá čarodějka Mirabela pátrá po nejmocnějším diamantu světa – Srdci hvězd. Ukradne-li tento drahokam z vašeho paláce, temnota pohltí vše.“

Královna Alena zbledla, neboť ten diamant skutečně vlastnila. Byl skryt ve Zlaté věži, obklopený kouzly a ochranou. Nikdo kromě ní a několika důvěryhodných strážců o něm nevěděl.

„Jak víš o diamantu?“ ptala se královna.

„Protože jsem byl kdysi čarodějem, dávno předtím, než mě Mirabela proklela a proměnila v hada,“ odpověděl tvor smutně. „Mé jméno bylo Darion. Snažil jsem se zastavit Mirabelu, ale byla rychlejší.“

Princezna Lada, jenž byla zvědavá a odvážná jako její otec, se do celé situace ihned vložila. Přistoupila k hadovi a zeptala se: „A máme nějaký způsob, jak ji zastavit?“

Had sklonil hlavu. „Snad ano. Existuje kouzelný pramen v Hvozdu tisíciletí, jehož voda mě může osvobodit z kletby. Jakmile budu opět čarodějem, najdu způsob, jak Mirabelu porazit.“

Aniž by váhali, rozhodla se královna Alena s dcerou, že Dariona podpoří. Lada navrhla, že se do hvozdu vydá sama, protože Mirabela se jistě domnívá, že nikdo nebude hledat pomoc uprostřed lesa, kam noha člověka nevkročila celé věky. Královna byla zprvu proti, ale nakonec svolila, neboť věděla, že odhodlanou mladičkou nic nezastaví. Vyslala s ní malého rytíře Vítka – šikovného chlapce, který uměl ovládat meč i číst v runových svitcích.

A tak se princezna Lada, rytíř Vítek a had Darion vydali na dlouhou cestu přes temné hvozdy, kamenité soutěsky a neprostupné houštiny. Les Hvozd tisíciletí byl plný tichých šepotů a očí, které je sledovaly ze stínů. Ale Darion, byť v hadí podobě, jim cestu ukazoval – věděl, kudy jít a kde se dá bezpečně tábořit.

Jednoho dne narazili na řeku smutných ozvěn – proud byla černomodrá a zpívala lidem dávné příběhy, jen aby je svedla z cesty. Vítek s Ladou se museli zachytit za stromy a zakrýt si uši, neboť voda je volala milým hlasem padlých přátel. Darion však očištěným hlasem zahřímal zaklínadlo, a řeka se rozestoupila na dva proudy, uvolňující přechod.

Za řekou hvozd zhoustl a zvláštně potemněl. Všude visely pavučiny, z nichž se tvořila slova – varování a prosby. Na palouku stála rozbitá socha jednorožce, rozdrcená a pokrytá mechem. Darion smutně přikývl.

„Tady začíná Temná stezka – místo, kde Mirabela číhá,“ sykl. „Musíme být tiší a společně držet při sobě.“

Po šesti dnech cesty, hladoví a unavení, konečně dorazili k Prameni mihotavého světla. Voda v kalu neurčitě zářila, jako by do ní někdo nasypal měsíční prach. Darion se plazil blíž, ponořil se do pramene a jakmile jeho tělo zmizelo pod hladinou, počalo vše kolem zářit.

Z vody vystoupil muž v dlouhém plášti z listí, očima plnými moudrosti a silou v každém pohybu ruky – Darion byl opět čarodějem.

„Díky vám, přátelé moji,“ řekl a mávl holí. Les se rozjasnil a pavučiny rozpadly.

Ale kouzla se šířila i dál – Mirabela ucítila ztrátu kouzla, jímž Dariona spoutala. Ve svém ukrytém temném doupěti rozzlobeně zakvílela. „Tak tedy přijdou sem! Donesu si diamant sama!“

Zatímco se Darion, Lada a Vítek vrátili do paláce, Mirabela proměnila své tělo v mlhovinu a vplížila se přes hradby. Nikdo si jí po cestě nevšiml – až na samotný diamant. Vzácný drahokam Srdce hvězd, z jakéhosi neznámého důvodu, slabě zašuměl jako větrná píseň.

Královna Alena, jež meditovala v tichu chrámku vedle věže, to zaslechla a okamžitě věděla, že Mirabela je uvnitř. Postavila se před Zlatou věž ve chvíli, kdy se mlhovina proměnila zpět v čarodějku.

„Už mi neutečeš, Aleno!“ zvolala Mirabela a rozpřáhla paže. Obloha potemněla, bouře se zvedla, ale vtom se na nádvoří objevil Darion, nyní zářící jako věčný plamen.

„Tvá doba skončila, Mirabelo,“ pravil a namířil hůlkou. „Zlo, které jsi zasela, se vrací k tobě!“

Země zaduněla a z trhliny pod Mirabelinýma nohama vytryskl stříbrný oheň. Čarodějka zakřičela a zmizela v oblaku hnědého kouře, navždy odvrácena z našeho světa. Palác se otřásl, ale pak stíchl – jako by vydechl úlevou.

Srdce hvězd se vrátilo do bezpečí Zlaté věže, chráněno novými mocnými kouzly Dariona. Princezna Lada byla slavnostně pasována na ochránkyni Srdce a víc než dřív se učila umění vědění a spravedlnosti.

A Darion? Ten se usadil v paláci jako nový královský mág a učitel, milující děti, příběhy a kouzla, jež používal jen ku prospěchu druhým.

Vítek se stal nejmladším rytířem dvora a na každé slavnosti vyprávěl příběh o cestě skrz Hvozd tisíciletí a vodě, která vrátila naději. Moudrost přežila temnotu a přinesla světlo.

A tak království žilo dál, v míru, pod ochranou dobra, zatímco diamant tiše zářil jako vzpomínka na srdce, která nikdy neztratila víru.