V jednom království, daleko za horami a hlubokými lesy, žila princezna Lada. Byla to krásná a laskavá dívka s vlasy zlatými jako sluneční paprsky a očima modrými jako nejjasnější nebe. Měla jedno zvláštní tajemství – od narození nosila jemný závoj, který jí zakrýval tvář. Nikdo kromě jejích rodičů a staré chůvy nikdy nespatřil její skutečnou podobu.
Jednoho dne, když se procházela po královské zahradě, zaslechla podivné mňoukání. Pod růžovým keřem se choulil hubený, šedý kocour s jedním uchem natrženým a s očima plnýma smutku.
„Ty chudáčku,“ zašeptala princezna a vzala kocoura do náruče. „Co se ti stalo?“
Kocour zamňoukal a opřel se jí o rameno. „Jmenuji se Felix a jsem obyčejný toulavý kocour,“ zamumlal. „Ale kdysi jsem byl kouzelný. Žil jsem v kouzelném lese a pomáhal jsem lidem, než mě zlý čaroděj zaklel.“
Princezna vykulila oči. „Zaklel? A proč?“
Kocour si povzdechl. „Protože jsem se pokusil zachránit kouzelný květ, který má moc vyléčit každou nemoc a zlomit každé prokletí. Čaroděj ho ale ukryl ve své věži a já se tam nikdy nemohl dostat.“
Ladě se zablesklo v očích. „Tak to znamená, že kdybychom ten květ našli, mohl by ti vrátit tvou kouzelnou moc?“
Kocour přikývl. „Ano, ale cesta tam je nebezpečná. Stráží ho strašlivý dráček a mnoho pastí.“
Princezna se ale nebála. „Pojďme to zkusit!“
Tak se tedy vydali na cestu. Šli přes temné lesy, přebrodili řeky a přelezli hory. Po několika dnech dorazili k vysoké, černé věži, která se tyčila nad krajinou jako hrozivý stín.
Před věží spal malý dráček. Nebyl větší než poník, ale měl silné šupiny a ostré drápky. Lada se přikrčila k Felixovi. „Co budeme dělat?“ zašeptala.
Felix zamával ocasem. „Možná bychom ho mohli přelstít. Zkus s ním promluvit.“
Princezna se tedy nesměle přiblížila k dráčkovi a jemně ho pohladila po čumáku. Dráček pootevřel jedno oko a ospale zafuněl.
„Kdo jsi?“ zamumlal.
„Jsem princezna Lada a hledám kouzelný květ,“ řekla upřímně. „Nechci ti ublížit, ale potřebuji ho, abych pomohla svému příteli.“
Dráček si ji chvíli prohlížel. „Já ten květ hlídám, ale ne proto, že bych chtěl,“ povzdechl si. „Čaroděj mě očaroval, a pokud ho pustím, proměním se v kámen.“
Lada si k němu klekla. „To je hrozné! A kdybychom květ získali, mohl by zlomit i tvé prokletí?“
Dráček smutně přikývl. „Snad ano, ale nesmím se hnout.“
Lada se zamyslela. „A co kdybychom čaroděje oklamali?“
Felixovi se rozzářily oči. „To je skvělý nápad!“
Společně vymysleli plán. Lada sundala svůj závoj a z jemné látky ušila malý vak. Pak se s Felixem vplížili do věže, kde na podstavci zářil nádherný květ se zlatými okvětními lístky.
Princezna opatrně květ utrhla a místo něj do podstavce položila vak naplněný pískem. Hned nato se začala věž otřásat.
„Rychle pryč!“ vykřikl Felix.
Utíkali ven a sotva proběhli kolem dráčka, věž se s hlasitým rachotem zřítila.
Dráček se rozzářil zlatým světlem. Jeho šupiny se proměnily v jemnou srst, křídla se zmenšila a místo něj tam stál malý chlapec.
„Jsem volný!“ vykřikl radostně.
Lada se usmála a podala květ Felixovi. Jakmile se ho dotkl, jeho srst se rozzářila a kocour se proměnil v nádherného, velkého kouzelného kocoura se zlatýma očima.
„Děkuji ti, princezno!“ řekl a jeho hlas zněl nyní silněji. „A teď je řada na tobě.“
Felix se dotkl květu a jemně se ho dotkl princezniny tváře. Náhle se nad ní rozlila záře a když otevřela oči, zjistila, že už nepotřebuje závoj. Její tvář byla krásná a zářivá jako slunce.
„Proč jsem ho vůbec nosila?“ zašeptala.
Felix se usmál. „Byla jsi zakleta jako já. Ale teď už je všechno dobré.“
Společně se vydali zpátky do království, kde je všichni přivítali s jásotem. Lada se už nikdy nemusela skrývat a Felix se stal jejím věrným přítelem. Malý chlapec, který býval dráčkem, našel nový domov na královském dvoře. A tak všichni žili šťastně a spokojeně.