Za dávných časů, v kraji, kde se louky zelenaly pod zlatým sluncem a potoky zpívaly melodie starobylých lesů, stál uprostřed křišťálového jezera veliký palác ze skla a světlého kamene. Ten palác byl tak krásný, že ho ptáci obletovali ráno i večer a dokonce měsíc o půlnoci zůstával stát na obloze o trochu déle, než aby se mohl na ten div podívat. V tom paláci žila malá princezna jménem Lota. Byla čiperná, zvědavá a ze všeho nejvíc si přála být obyčejnou holčičkou. Nechtěla sedět na zlatém trůnu a poslouchat dvorní zpěváky – chtěla chodit bosá po trávě, běhat s větrem a poznávat svět.

Jednoho rána Lota pozorovala z okna paláce, jak se na nádvoří usadila bílá husa. Byla jiná než všechny husy, které dosud viděla. Měla peří bílé jako sníh a oči tak modré, že připomínaly nebe hned po dešti. Husa se potulovala, jako by přesně věděla, kam jde, a pak zamířila přímo k Lotině oknu, roztáhla křídla a zhoukla:

„Loto, Loto, nečekej! Pojď a hledej malé světlo pod hlínou!“

„Přeslechla jsem se…“ zamumlala princezna a zavřela okno. Ale husa tam seděla i další den. A další. A pokaždé řekla to samé: „Loto, nečekej! Pojď a hledej malé světlo pod hlínou!“

To ráno se v Lotě něco pohnulo. Oblékla se ne do šatů princezny, ale do prostých šatečků dvorní služebné, které si sama ušila v tajnosti. Na nohy si navlékla staré boty z červené kůže a vykradla se z paláce.

Husa na ni čekala. Bez jediného zakrákání se otočila a vyrazila směrem k lesu za jezerem. Lota šla za ní, aniž by se ohlédla.

Cesta vedla přes mechové pláně, nad kterými zpívali motýli, a přes polní louky, kde každá květina šeptala Lote jménem. Když dorazily k okraji lesa, husa se zastavila a klovla do země. Vytvořila tím malou jamku. Lota začala rukama rozhrnovat hlínu a našla něco zvláštního. V zemi byla zakopaná hliněná nádoba. Byla prostá, bez ozdob, ale poklop na ní zářil jako perleť. Když ho otevřela, spatřila malou lampu, ne větší než její dlaň. Byla pokrytá pavučinkami a hlínou, ale jakmile ji Lota vzala do ruky, světlo uvnitř se rozzářilo jako ranní slunce.

„Je to kouzelná lampa,“ řekla husa. „Patřila pradávné světelné strážkyni, která ji ukryla, když temnota hrozila pohltit náš kraj. Ale teď přišel čas ji znovu rozzářit.“

V tom okamžiku se krajina zatáhla. Mraky zčernaly a nad lesem se spustila chladná mlha. Husa zvedla hlavu.

„Stíny se probudily. Musíme do Modré jeskyně, Loto. Lampa nás tam dovede.“

Cesta nebyla snadná. Lota během cesty překročila potok, který mluvil v rýmovaných hádankách, vyšplhala po skále, jež se přetvářela v pískové schody, a prošla kolem strážného stromu s očima jako lucerny. Všude kolem bylo přítmí a les šepotal zlověstná slova, ale lampa jí svítila v ruce teple, jako vzpomínka na domov.

Modrá jeskyně nebyla modrá jen tak – stěny se třpytily kameny, které zářily jako hvězdy. Ale uprostřed jeskyně stálo něco, co Lota neočekávala – vysoký hliněný golem, pokrytý prasklinami, s očima ze sklíček, které neblikaly ničím než smutkem.

„Kdo nese světlo?“ zeptal se hlasem, který zněl jako hrom v sudu.

Lota zvedla lampu a udělala krok vpřed. „Já. Princezna, která nechce být princeznou. Dívka, co naslouchá huse.“

Golem se udiveně podíval na husu, která teď začala pomalu stoupat do vzduchu. Její peří se rozsvítilo, a zanedlouho před Lotou nestála husa, ale žena v šatech z mlhy a paprsků. Měla vlasy jako zlatý déšť a oči jako rybníky plné hvězd.

„Jsem strážkyně lampy. Byla jsem zakletá do husí podoby, dokud moje světlo znovu nenajde srdce, které se nebojí špíny, ticha ani oběti. A tys mě vysvobodila, Loto.“

Golem se uklonil a jeho hliněné tělo se začalo rozpadat. Z něj vypadl klíč – klíč tak starý a složitý, že jeho drážky připomínaly obrazce hvězd.

„Ten klíč otevírá skrytou komnatu pod palácem – ten, kde je pravda o tvém rodu, Loto,“ řekla strážkyně.

Vrátily se do paláce za svitu lampy. Klíč opravdu odemkl skrytá dvířka pod knihovnou. Sestoupila po kamenném schodišti, až dorazila do síně s mozaikou zachycující ženy s lampami, které rozsvěcely noční nebe.

Jedna z tváří na mozaice se nápadně podobala Lotě.

„Jsi potomkem dávných neselek světla, Loto,“ řekla strážkyně. „Tvá síla není ve zlatě nebo trůnu. Je v tom, že dokážeš vidět světlo i v hlíně.“

Od té doby se princezna změnila. Nevládla ze zlatého trůnu, ale sedávala s lidmi na nádvoří, učila děti číst a naslouchala květinám. Palác se stal místem nejen pro šlechtu, ale pro každého, kdo věřil na světlo v temnotě. Husa, tedy vlastně strážkyně, zůstala po boku Lotě jako rádce a přítel.

A malá lampa? Ta hořela na věži paláce a nikdy nezhasla, ani během největší bouře.

Protože jak říkala Lota dětem každý večer před spaním:

„Velké světlo se rodí z těch nejnepatrnějších plamínků. A kouzla… ta největší jsou ukrytá ne v korunách, ale v srdcích.“