Za sedmero horami, sedmero řekami a jednou šumící lesní stružkou leželo malé království jménem Hlínové. Nebylo bohaté ani velké, ale lidé v něm žili šťastně a v pokoji. V Hlínovém se většina věcí dělala z hlíny: domy měly hliněné zdi, talíře a misky byly z hlíny točené na hrnčířském kruhu a dokonce i slavnostní masky při jarní slavnosti se vyráběly z jemného hnědého jílu. Hlíny bylo všude dost a každý ji uměl správně využít.

V tomto království žila i mladá princezna jménem Marjánka. Princezna nebyla jako ostatní urozené slečny — neměla v malíku dvorní chování, ale zato uměla výborně míchat hlinu, vyrábět hliněné hrnečky a ne onehdy se sama bosky vypravila na louku sbírat čerstvou kopřivu do polévky. Nejraději ale vařila. A ze všeho nejradši měla kaši. Kaši jahodovou, ovesnou, pohankovou, kaši se skořicí nebo s máslem a medem. Každé ráno si vařila jinou a každého, kdo k nim do královského zámku zavítal, obdarovala miskou kaše vlastnoručně připravené.

Jednoho večera, když seděla na svém oblíbeném parapetu v severní věži a lžičkou vyjídala ovesnou kaši s malinami, spatřila na obloze zvláštní hvězdu. Byla větší než ostatní, jasnější, a zdálo se, že se hýbe. Ne – ona se opravdu hýbala! Hvězda pomalu plula po obloze, až klesla pod horizont nedaleko od Královského lesa.

„To musí být padající hvězda! Možná mi může splnit přání,“ zašeptala si princezna a zrychleně dopapala poslední lžíci kaše. Popadla hliněný pohárek se zbytkem mléka a vyběhla ze zámku.

Les byl tmavý a plný šelestícího listí, ale princezna se nebála. Světlo hvězdy, která zřejmě dopadla někde nedaleko, dělalo mezi stromy tenký zlatavý pruh. Marjánka se mu vydala naproti, až došla na mýtinu, na které leželo něco neobyčejného.

Byla to hvězda. Malá, zářící, ale živá. Měla oči jako měsíční krůpěje a tvář z lesklého stříbra. Dýchala tiše a vedle ní se půda roztavila do hladké skleněné plochy.

„Kdo jsi?“ zeptala se princezna opatrně.

„Jsem Hvězdička,“ pronesla hvězda slabým hlasem, „ale ztratila jsem se. Z věčného nebe jsem vypadla při hře s Kométkou.“

Princezna si klekla vedle ní.

„Bolí tě něco? Potřebuješ pomoc? Můžu ti přinést med, nebo mincovou kaši s mákem, tu pomáhá všem!“

„Potřebuji zpátky na oblohu,“ zašeptala Hvězdička. „Ale neznám cestu. A moje světlo slábne. Bez svého stříbrného dechu se na oblohu nevrátím.“

Marjánka zaváhala, ale pak si plácla na čelo.

„Počkej – hlína! V Hlínovém máme tu nejsilnější hrnčířskou hlínu na světě. Možná z ní dokážeme vytvořit nádobu, která uchová tvůj dech, dokud se nevypravíme na nejvyšší horu a pošleme tě zpět nahoru.“

A tak se vydala zpět do vesnice. Do zámku přitáhla velký hrnčířský kruh, balík hlíny a se sousedním mistrem Šlížkem, který měl nejpevnější ruce v celém kraji, začali tvořit. Hvězda mezi tím odpočívala v čajové misce na zlatém mechu, který přinesla Marjánka ze zahrady.

Hrnek, který vymodelovali, byl krásný. Měl dvě ouška jako košilové knoflíčky, matný povrch posetý tečkami, které připomínaly noční oblohu. Když ho Hvězdička poprvé políbila, jako by zazářil. Dech, který do něj foukla, zůstal uvnitř – stříbřitý a chvějící se jako rosa v měsíčním světle.

Ale cesta na Horu věčného zvuku, kde se dotýká země hvězd, byla daleká. Marjánka si oblékla cestovní plášť vyšívaný pavučinou a obula si hliněné sandály, které sama uplácala pro štěstí. Vzala s sebou kaši – tu nejlepší, jakou kdy vařila: švestkovou s kousky hrušek, špetkou skořice a kapkou smetany – a vydala se na cestu.

Šla dlouho. Na cestě potkala Lesního ducha, který jí zkoušel cestu zamlžit, ale nabídla mu misku své kaše a on jí na oplátku ukázal tajnou zkratku mezi šiškami a houbovou pěšinou. Poté narazila na blátivé jezero, které se vpíjelo do každé boty a tahalo ji zpět. Ale její hliněné sandály se v blátě nezbořily – místo toho zakořenily jako lotosové květy a donesly ji s lehkostí po hladině jako člun.

Na konci dorazila k vrcholu, kde obloha byla tak blízko, až to v uších šumělo. Položila hvězdu na kámen a řekla:

„Tady je tvůj domov. Odejdi, ale pamatuj, že máš vždy místo v mém srdci — a misku kaše na talíři!“

Hvězdička se usmála. Otevřela nádobu z hlíny a její dech vylétl jako proud světla. Rozsvítila se tak silně, až se nad horou objevil zlatý most táhnoucí se k obloze. Pomalu po něm vystoupala, a když se vrátila mezi ostatní hvězdy, zůstalo na obloze jedno místo navždy jasnější než všechna ostatní — jako připomínka jednoho přátelství.

Princezna se vrátila domů unavená, ale šťastná. Od té doby každý večer nechávala na svém parapetu malý hrnek s trochou teplé kaše. A když někdy v noci zaslechla jemné zaťukání na okno, věděla, že se její hvězdička na chvilku vrátila na návštěvu. Každý v Hlínovém říkal, že právě díky princezně mají jejich hliněné výrobky zvláštní lesk — hvězdný prach, který dělal jejich svět teplejším, světlejším a kouzelnějším.