Za dávných časů, kdy lesy byly hustší a vítr šeptal staré písně mezi větvemi, žilo v království Podzimova krásné děvče jménem princezna Vilinka. Měla vlasy zlaté jako spadané listí a smála se jako zurčení potůčku. Milovala podzim – jeho barvy, vůně a tajemství. Každý rok, když listy začaly žloutnout a nebe se halilo do mlhy, chodila do lesa sbírat kaštany a pozorovat ježky, jak si hledají místo k zimnímu spánku.

Jednoho chladného říjnového dne se princezna rozhodla, že navštíví starý hřbitov u okraje lesa. Nebyl to obyčejný hřbitov – říkalo se, že tam přebývají duše moudrých zvířat, která kdysi sloužila království. Nikdo tam nechodil, protože se lidé báli duchů a šeptali, že v noci tam bloudí stíny a svítí podivná světélka. Ale Vilinka se nebála. Věděla, že les i hřbitov mají své kouzlo a že kdo má čisté srdce, nemá se čeho bát.

Vybavila se teplým pláštěm, vzala si lucernu a vyrazila. Cesta vedla přes křupající listí, kolem hříbků a přes potůček, který se třpytil jako stříbro. Jak se přibližovala ke hřbitovu, mlha houstla a ticho bylo tak hluboké, že se zdálo, jako by i ptáci zapomněli zpívat.

Když dorazila k železné bráně s rezavými ornamenty, všimla si, že je pootevřená. Opatrně vešla dovnitř. Mezi náhrobky porostlými mechem a kapradím rostly dýně, vřes a plané jabloně. Najednou se z dálky ozvalo tiché zabručení. Vilinka se zastavila a zatajila dech.

Zpoza jednoho starého náhrobku se vynořila podivná postava. Byl to trol, vysoký a mohutný, s chlupatýma ušima a očima jako dva měsíční kameny. Měl na sobě kabát ušitý z listí a kapradin, a v ruce držel kostkovanou šálu.

„Kdo sem vstoupil do říše podzimního klidu?“ zabručel, ale ne zle – spíš zvědavě.

„Já jsem Vilinka, princezna Podzimova,“ odpověděla dívka klidně. „Přišla jsem se podívat na hřbitov zvířat. Vždy jsem věřila, že tu přebývá jejich moudrost.“

Trol se podrbal na bradě. „No vida, člověk, který se nebojí. To se nestává často. Jsem Gromlíček, strážce tohoto místa. Ale dnes není obyčejný den. Dnes se probouzí Kámen Paměti – a říká se, že kdo ho nalezne a přiloží na něj srdce, může vyslyšet volání duší a najít to, co hledá nejvíce.“

Vilince se rozzářily oči. „A kde takový kámen najdu?“

„Není to lehká cesta,“ řekl Gromlíček. „Musíš projít přes Mlžné bludiště, přelstít Veverčí hádanky a přejít Most šeptajících větví. Ale pomohu ti. Mám klíč k bludišti.“

A tak se vydali společně na cestu. Mlžné bludiště bylo spletí křovin a mlhy, která se měnila v obrazy minulosti. Vilinka viděla střípky dětství, jak se směje s rodiči, jak padá první sníh, jak drží v ruce první podzimní list. Gromlíček ji vedl opatrně, protože kdyby se člověk zapomněl v minulosti, zůstal by tam navždy.

Pak dorazili k Veverčím hádankám – místo, kde veverky velikosti koček seděly na větvích a každá měla připravenou jednu hádanku.

„Jsme Strážkyně Deště,“ řekla první veverka. „Odpověz správně, jinak tvá cesta skončí.“

Hádanka zněla: „Co padá, i když je to lehké, a mění svět, aniž by udělalo hluk?“

Vilinka se zamyslela a pak odpověděla: „Listí.“

Veverky zapískaly radostí a jedna z nich seskočila dolů. „Správně! Smíš pokračovat! Ale pozor, poslední zkouška teprve přichází.“

Dostali se k Mostu šeptajících větví – byl spletený z větví starých stromů a když po něm vkročili, větve začaly šeptat slova. Byla to slova lidí, kteří se vzdali. Trol Gromlíček zaváhal. Větve mu připomněly jeho dávnou chybu, kdy nepomohl malé srně v nouzi, protože se bál lidí.

Vilinka ho chytla za ruku. „Všichni někdy uděláme chybu, ale důležité je, co uděláme potom.“

Gromlíček se usmál a jejich kroky je dovedly až k mýtině, kde stál Kámen Paměti. Byl to obrovský balvan, pokrytý mechem a vykládaný jantarovými střípky. Vilinka se k němu přiblížila a položila na něj dlaň. Kámen se rozzářil teplým světlem a začal zpívat prastarou píseň.

Z mlhy se vynořila postava – byl to duch starého lišáka jménem Lir, který kdysi chránil království. „Vilinko,“ promluvil, „tvé srdce je čisté a odvážné. Přinesla jsi světlo do míst, kde se lidé báli vkročit. Za tvou odvahu ti daruji Dar Podzimu – schopnost naslouchat hlasům přírody.“

Vilinka cítila, jak jí v hrudi zahořelo teplo. Najednou rozuměla šustění listí, cinkání deště i tichému funění ježků. S Gromlíčkem se vydali zpět do království, kde lidé žasli nad tím, co se stalo.

Od té doby se hřbitov zvířat stal místem, kam lidé přicházeli vzpomínat, naslouchat a učit se moudrosti lesa. Trol Gromlíček byl přijat jako ochránce lesa a stal se váženým rádcem královské rodiny. A princezna Vilinka? Ta každé podzimní ráno usedala pod jabloň a vyprávěla dětem příběhy, které jí šeptal vítr, listí a staré stromy.

Tak se království Podzimova naučilo, že i v tichu a mlze se mohou skrývat největší poklady – pokud má člověk otevřené srdce, odvahu a trochu kouzelné pomoci.