Uprostřed hlubokého a temného lesa Černodubu se rozprostíralo zapomenuté údolí, kam lidská noha nevkročila už desítky let. V tomto údolí se říkalo, že se ukrývá bájný poklad, který zde kdysi dávno zanechal mocný čaroděj jménem Valthor, než navždy zmizel v mlhách času. Každý, kdo toužil po tomto pokladu, se však musel nejdříve vypořádat s obráncem jeskyně – ohromným obrem jménem Dluban.
Jednoho dne se do těchto končin vydal loupežník z dalekých hor. Jmenoval se Radovan, ale lidé mu říkali Krákal, protože byl tichý jako stín a rychlý jako krkavec. Měl srdce plné odvahy, ale také touhu získat bohatství, o kterém si zpívali i potulní bardové. Radovan nebyl zlý – kradl jen od bezduchých boháčů a nikdy neuškodil nikomu slabému. Když se doslechl o pokladu čaroděje Valthora, rozhodl se, že se ho zmocní a použije k tomu, aby pomohl chudým vesničanům, kteří trpěli hlady.
Putování do údolí bylo nelehké. Radovan musel překročit sedmero řek, překonat bažiny, v jejichž hlubinách číhaly bublající přízraky, a vyhnout se kouzelné lišce, která každého poutníka zlákala do šíleného snění. Ale Radovan byl mazaný a měl u sebe mapu, kterou získal při posledním lupu ve staré knihovně šlechtického domu.
Když konečně dospěl k úpatí jeskyně, zahalila ho temnota. Měsíc se schoval za mračna a vítr mu šeptal do uší varování. „Nezlob Dlubana,“ zahučelo z hlubin skal.
Radovan však pokračoval. Vytáhl pochodni, zapálil ji a potichu vstoupil do jeskyně. Uvnitř bylo chladno a ze stropu visely krápníky jako zuby starého obra. A právě tam, v nejhlubší dutině, stál on – Dluban. Měl hlavu jako vůz a oči jako dvě lampy. Seděl na truhle plné drahokamů, zlatých pohárů a kouzelných pergamenů. A dřímal.
Radovan se přikrčil za balvan a chtěl se připlížit blíž, když tu se z truhly vynořil zlatý klíč, který začal levitovat. Klíč zpíval tichou píseň – melodii staré magie.
V tu chvíli se Dluban probudil. „Kdo narušuje můj spánek?“ zahřměl tak, až z kamenného stropu začal padat prach. Radovan nemohl utéct, ale rozhodl se mluvit pravdu.
„Nejsem zloděj, jsem loupežník, ale neublížím ti. Přišel jsem pro poklad, abych ho rozdělil těm, kdo trpí hladem a zimou.“
Dluban se zamračil. „Ten, kdo chce poklad, musí projít třemi zkouškami. Nejsi-li zbabělec, následuj mě.“
Radovan kývl, i když se mu srdce sevřelo jako do pastí. Dluban ho zavedl do první komnaty, plné zrcadel. V každém zrcadle se odrážel jiný Radovan – jeden statečný, druhý zbabělý, třetí lakomý, čtvrtý spravedlivý. Dluban řekl: „Najdi své pravé já, nebo tě zrcadla pohltí.“
Radovan se zadíval na jednotlivé obrazy. Každý měl jiný výraz i postoj. Chodil před nimi, zkoumal své odrazy, až si všiml, že jen jeden z nich nemá meč – byl to Radovan s otevřenou dlaní, bez zbraně a s klidným pohledem. „To jsem já,“ řekl nahlas. „Ten, kdo věří v činy, ne v sílu.“
Zrcadla se roztříštila a Dluban přikývl. „Dobrá. Druhá zkouška tě čeká teď.“
Zavedl ho do komory, kde v kruhu kouzelných křesel seděly sochy zvířat – jelen, vlk, sova a liška. Uprostřed kruhu ležela zakódovaná truhla. Dluban pravil: „Každé zvíře má svou moudrost, slož jejich rady dohromady a truhlu otevřeš.“
Radovan přistoupil k sochám. Jelen měl roh ve tvaru klíče, vlk zíral na truhlu, jako by věděl důvěrné tajemství, sova měla na krku svitek plný prastarých znaků a liška se usmívala, jako by věci dovedla říci i beze slov.
Radovan se zamyslel – jelen představuje klíč, vlk odvahu, sova moudrost a liška lest. „Znamená to, že poklad lze otevřít, jen když spojím moudrost se srdcem a lstí.“
Dotkl se truhly a spojil symboly ze svitku, které držela sova, do řádu, který mu naznačily oči vlka. Truhla se otevřela – uvnitř byl prsten z čistého jantarového zlata se symbolem slunce a hromu.
Dluban roztáhl ústa do úsměvu. „Poslední zkouška je nejtěžší – tvé rozhodnutí. Prsten, který jsi právě získal, je klíčem k pokladu čaroděje Valthora. Ale s jeho mocí můžeš udělat jen jednu věc – buď si vezmeš poklad sám pro sebe, nebo ho proměníš v bohatství, které rozdělí spravedlnost po celém království. Co zvolíš?“
Radovan stál chvíli tiše. Pak sundal prsten, políbil jej a položil na kámen. „Chci, aby byl použit spravedlivě. Neláká mě hromada zlata, když jej nemohu sdílet.“
V tu chvíli se všechno zatřáslo. Ze stěn jeskyně vytryskla záře a před Radovanem stanula vysoká postava v plášti tmavě modrém s hvězdami – čaroděj Valthor.
„Zkoušky jsi splnil, Radovane. Ukázal jsi srdce ryzí, ne loupežnické. Poklad ti proto náleží, ale už není zlatem a drahokamy. Je to síla, která tě promění.“
A s těmi slovy se Radovan zaleskl světlem, jeho mysl se otevřela a naučil se moudrosti přírody, jazykům zvířat i léčivému kouzlení. Valthor ho jmenoval strážcem údolí a zároveň obdaroval magickým vakem, ze kterého mohl vytáhnout chléb, vodu nebo lék pro každého, kdo trpěl.
Od té doby Radovan nekradl – stal se poutníkem světla. S Dlubanem po boku chránil lesy, pomáhal poutníkům a učil děti, že poklad není v cinkotu zlata, ale v dobrém úmyslu a otevřeném srdci.
A v údolí Černodubu, když večer tiše padá rosa a sovy tiše houkají ze stromů, někteří říkají, že viděli stín člověka s kápí, jak se sklání nad nemocnou srnkou nebo unaveným cestovatelem. A ti, kteří v sobě nosí dobro, v tom stínu poznají Radovana, dávného loupežníka, který našel pravou kouzelnou moc.