V hlubokém zeleném údolí mezi třpytivými jezery a lesy plnými zpěvu ptáků žila kouzelnice jménem Serafa. Nebyla to ledajaká kouzelnice – její magie nepramenila ze zlata, kouzelnických hůlek ani zakázaných knih. Její síla vycházela z přírody samotné, především z bylinek, které pěstovala ve své zahrádce za malou chaloupkou s mechovou střechou.

Serafa byla dobrá, vždy pomáhala pocestným, léčivými čaji uzdravovala nemocné a svými kouzly chránila zvířata v lese. Každý v širokém okolí ji měl rád, ale i přes své schopnosti nikdy nebyla pyšná. Věděla však o jedné velmi vzácné bylince, která rostla jen jednou za sto let — o Modré světlici. Tato rostlina prý dokázala uzdravit jakoukoli nemoc, dokonce i takovou, na kterou žádné jiné kouzlo nestačilo.

Jednoho dne se roznesla zpráva, že Modrá světlice se právě objevila na skrytém horském úbočí zvaném Stříbrný hřbet. Serafa se rozhodla, že se tam vypraví, protože v sousední vesnici ležela na lůžku malá dívenka, která již týdny zápasila s tajemnou nemocí. Bez váhání si zabalila plášť, kouzelnou tašku plnou sušených bylin a vyrazila na cestu.

Cesta nebyla snadná. Hory se tyčily strmě proti nebi a v noci v nich hulákali divocí vlci. Ale pro Serafu to nebyla překážka — znala kouzla na uklidnění větru i přivolání světélkujících brouků, kteří jí svítili na cestu.

Jenže nebyla jediná, kdo po Modré světlici toužil.

Tři loupežníci, kteří žili v jeskyni na opačné straně hor, také uslyšeli o kouzelné bylince. Nechtěli ji použít k léčení – chtěli ji prodat zlému králi Vernenovi, který sbíral kouzelné předměty do své nekonečné sbírky drahocenností. A co víc, král slíbil tomu, kdo mu Modrou světlici přinese, diamant veliký jako dětská hlava.

Loupežníci – Škrpál, Chroptal a Rudozub – vyrazili na cestu o den dříve než Serafa. Kráčeli horami bez kouzel, ale za to s provazy, motyčkami a velkými pytli. Představovali si, jak si za diamant koupí hrad se sto věžemi, zlaté špičky bot nebo sudy plné buchtiček se šodó.

Serafa zatím v horách poznala jednu starou kamennou čarodějnici jménem Myrra. Ta jí řekla, že Modrá světlice roste jen tehdy, když jí někdo přinese tři předměty: perlu pravdy z Mořského oka, ptačí pírko zhora z letícího sokola a kapku srdečné rosy.

Serafa neváhala. Zamířila k Mořskému oku, čirému jezírku, do kterého se slunce dívalo jako do zrcadla. Když se na něj podívala se vší dobrotou v srdci, z hladiny se zvedla perla tak krásná, že i ryby oněměly. Pak stála celý den na louce a čekala, až se kolem přežene sokol. Když jeden zamával křídly nad jejím kloboukem, zanechal po sobě pírko lehké jako dech. A kapku srdečné rosy našla až brzy ráno, když objala malý strom a poděkovala mu, že ukrývá ptáčky před deštěm – rosa z jeho lístků se zaleskla jako slza radosti.

S třemi poklady se vrátila na Stříbrný hřbet. Když stála na svahu a všechny tři položila do skuliny mezi kameny, půda se zatřásla a z ní vyrostl jediný květ — Modrá světlice. Její listy zářily jako safíry a dýchaly tak jemnou vůni, že se Serafa na chvíli málem rozplakala.

Ale v tu chvíli k ní připlížili loupežníci.

„Ta bylinka je naše!“ zvolal Škrpál a skočil vpřed.

Serafa se lekla, ale ustoupila jen o krok. Nechtěla nikoho ranit. „Tahle bylina má uzdravit nemocné dítě. Co s ní chcete vy?“ zeptala se klidně.

Loupežníci chvíli mlčeli. Pak Chroptal procedil mezi zuby: „Chceme diamant. Král Vernen nám ho slíbil!“

„A co s tím diamantem uděláte?“ ptala se dál Serafa.

Rudozub zaváhal. „No… koupím si zlaté zuby. A taky obrovskou postel… a medový sud jen pro mě.“

„A co kdybych vám ukázala cestu k diamantu, který je ještě cennější než ten královský?“ nabídla Serafa.

Loupežníci na ni hleděli s otevřenými ústy.

„Jaký diamant?“ nedůvěřivě si odfrkl Škrpál.

„Diamant přátelství,“ starostlivě se usmála. „Takový, co člověku rozzáří duši. Mnozí ho hledají celý život a nenajdou ho. Ale já vám ho mohu dát… pokud mi pomůžete zachránit holčičku, pro kterou tu květinu sbírám.“

Loupežníci koukali jeden na druhého. Chroptal poškrábal svou špinavou bradu. „Já nikdy nebyl něčí přítel,“ přiznal. „Vždycky jsem si vzal, co jsem chtěl.“

Serafa se k nim sklonila a utrhla stonek Modré světlice. „Tak pojďte. Když společně pomůžeme, třeba přátelstvím začneme.“

A tak se stalo. Serafa, Škrpál, Chroptal i Rudozub sestoupili z hor dolů do vesničky. Holčička ležela ve své postýlce, velmi slabá a bledá. Serafa uvařila silný čaj z listů Modré světlice, přidala několik kapek srdečné rosy a ptačí pírko položila pod polštář. Když holčička vypila první doušek, její oči se rozjasnily jako nebe po dešti.

Loupežníci stáli tiše, trochu dojatí. Serafa se na ně obrátila: „Pomohli jste mi. A udělali jste něco dobrého. To je ten diamant. Ale i tak…“

Odsunula záclonu a na slunečním světle se zalesklo něco nečekaného. Na stole ležela truhlička, v níž byl opravdový diamant – malý, ale čistý, jak jen kámen mohl být. „Dostal se ke mně dávno. Nikdy jsem ho neprodala. Myslím, že je váš.“

Ale loupežníci jen zakroutili hlavami.

„Nech si ho,“ řekl Škrpál. „My si místo toho koupíme hřeben, mýdlo a… možná i tu postel, ale z vlastních sil.“

A od té doby se všechno změnilo.

Z loupežníků se stali strážci hor. Upozorňovali pocestné na nebezpečí, pomáhali zraněným zvířatům a sem tam donesli Serafě pár nových bylinek do zahrádky.

A každý, kdo zavítal do údolí, mohl vědět, že pravý diamant je někdy nejen v kamenech hluboko pod zemí, ale i v srdci toho, kdo pomáhá druhým.