Ve starodávných dobách, kdy se mraky ještě skláněly k zemi, aby si pošeptaly se stromy, a kdy v horách zněl smích víl, žil jeden chlapec jménem Široký. Ne že by byl tak tlustý — naopak byl štíhlý jako mladý stromek. Ale když se rozkročil, dokázal se natáhnout na šířku celého pole, a když se zasmál, jeho hlas se rozléhal širší krajinou, než kolik zabraly čtyři vesnice dohromady. Proto mu všichni říkali Široký.

Široký žil v malé chalupě u lesa se svou babičkou, která mu vyprávěla pohádky o kouzelných krajinách a čarodějkách s očima jako studánky plné tajemství. Ve dne pomáhal pást ovce a v noci snil o dobrodružstvích, vzdálených horách a o pokladech skrytých v zemi.

Jednoho dne, když zlatavé slunce hladilo kapky rosy, našel Široký na okraji lesa malý, zvláštně blyštivý kámen. Když ho zvedl, zjistil, že to není obyčejný kámen — byl to stříbrný medailon s vyrytým znakem měsíčního srpu a hvězdy.

Jakmile se dotkl medailonu, z mlhy se před ním vynořila podivná postava zahalená v zeleném plášti. Byl to čaroděj Eglen, ovládající řeč větru a mluvící se stromy.

„Ty jsi zvedl medailon Čisté noci,“ řekl hlubokým hlasem čaroděj. „Ten, kdo jej drží, má moc najít Stříbrný pramen — kouzelný zdroj moci, naděje a svobody. Ale pozor! Pramen chrání čarodějka Marunila, vládnoucí stříbrné mlze. Její kouzla jsou silná a její srdce je zraněné starým smutkem.“

Široký pocítil, jak v něm vzplála odvaha. Ne pro zlato, slávu nebo moc — ale pro to, aby zažil skutečné dobrodružství a možná, jen možná, pomohl čarodějce, co žije v osamění.

„Půjdu tam,“ pravil a zastrčil medailon za košili. Netrvalo dlouho a vydal se na cestu, širokými kroky překračoval potoky i louky, a čas od času se díval na medailon, který pokaždé zahořel stříbrným světlem, když byl Široký na správné cestě.

Putoval krajinou tři dny a tři noci, než přišel k horám, za nimiž se vznášela hustá mlha tak hustá, že by se v ní mohl ukrýt i celý hrad. Když vkročil do ní, zatmělo se mu před očima, a stromy zašeptaly jeho jméno.

„Široký… Široký… vrať se. Tohle místo není pro tebe.“

Ale chlapec jen zavrtěl hlavou. „Přišel jsem pomoci, ne ublížit.“

A tehdy se před ním mlha rozdělila a z ní vykročila čarodějka Marunila. Měla plášť z lesklého hedvábí, který vypadal jako z čistého stříbra, a oči svítily jako dvě polární hvězdy.

„Ty máš medailon,“ pravila tichým, ale pronikavým hlasem. „To znamená, že tě zvolily hvězdy. Ale proč jsi sem přišel, když víš, že mohu měnit pravdu ve stín a naději v popel?“

„Přišel jsem najít Stříbrný pramen,“ odpověděl Široký upřímně. „A možná… i najít tebe.“

Čarodějka se zarazila. „Najít mě?“ zopakovala tiše.

„Ano,“ řekl Široký a podíval se jí přímo do očí. „Slyšel jsem, že žiješ sama, že tvé srdce je plné smutku. Myslím, že každý si zaslouží mít někoho, kdo mu rozumí. I ty.“

Marunila dlouhou chvíli mlčela. Pak pomalu natáhla ruku k němu. „Můj smutek pochází z doby, kdy lidé přišli ke Stříbrnému prameni, aby mu vzali všechno. Ničili, co nepochopili. Uzavřela jsem pramen, aby ho nikdo více nezneužil. Ale možná jsem i uzavřela své srdce.“

„Pojďme ho znovu otevřít,“ navrhl Široký. „Společně.“

A tak čarodějka zvedla svou kouzelnou hůl a pronesla dávná slova zapomenutého jazyka hvězd. Mlha se začala zvedat a hory odhalily v dálce hluboké údolí, ve kterém se leskl krystalově čistý potok. V jeho středu tryskal Stříbrný pramen.

Když k němu dorazili, voda se rozzářila více než kdy předtím a Marunila se usmála tím nejsladším úsměvem, jaký Široký kdy viděl.

„Stříbrný pramen dává lidskému srdci to, co v něm opravdu je,“ řekla. „V tobě je odvaha, láska a laskavost. Proto tě voda vítá.“

Z pramene vyšlehlo stříbrné světlo a obemklo Širokého i čarodějku. V té chvíli ztratil svou nadpřirozenou šířku — ale v jeho srdci se rozprostřela nekonečná hloubka. Už nemusel překračovat celý les jedním krokem, protože nyní rozuměl, jakou sílu má každý obyčejný krok, který člověk učiní s odhodláním.

Marunila se zbavila kleteb a mlhy, které ji poutaly, a zůstala žít poblíž pramene, který se stal místem, kam přicházeli lidé s čistými úmysly.

Široký se vrátil do své chalupy u lesa, ale každoročně navštěvoval údolí a čarodějku, teď už jen moudrou ženu, která pomáhala ostatním poznat sami sebe. Vyprávěl pak dětem příběh o medailonu, mlze, čarodějce i prameni — a učil je, že skutečné kouzlo není v tom, co umíme, ale v tom, kým jsme.

A voda z pramene? Ta teče dodnes, někde tam za horami, a čeká, až k ní přijde s čistým srdcem někdo, kdo věří v kouzla.