Za hlubokými horami a širokými dolinami se rozprostíral prastarý les, který lidé nazývali Smaragdovým hvozdem. Byl to les starý jako čas sám, plný mechem porostlých kamenů, rozložitých dubů a tichých jezírek, v nichž se zrcadlila obloha. Když zafoukal vítr, listí zpívalo tichou píseň, kterou rozuměli jen ti, kdo měli dobré srdce a odvážnou duši.

Uprostřed tohoto hvozdu zurčel potok tak čistý a průzračný, že by si v něm i Měsíc rád omýval tvář. Potok se vinul lesem jako stříbrná stuha a říkalo se, že jeho voda má kouzelnou moc — uměla uzdravit nemocné, rozmrazit zamrzlá srdce a dokonce ukázat cestu těm, kdo zabloudí.

Blízko jednoho z rozšířených míst potoka, kde voda tvořila klidnou tůň, stála jednoduchá chaloupka. V ní žil chlapec jménem Široký, ač nikdo netušil, proč mu tak říkají — nebyl tlustý ani zvlášť rozložitý, ale když se smál, jeho úsměv byl tak široký, že rozveselil i nejzamračenější den.

Jednoho zimního rána, kdy sníh tiše pokryl celý kraj jako bílá peřina, se Široký vydal k potoku pro vodu. Když však přišel k tůni, zůstal stát jako přikovaný. Voda byla zamrzlá do hloubky a led nebyl obyčejný — měl podivnou modravou barvu a ve vzduchu byl cítit chlad, který sahal až do kostí.

Široký poklekl k ledu a položil na něj ruku. V tu chvíli ho ovanul ledový vítr a ve vlnách ledu zahlédl tvář — smutnou, něžnou a stříbrnou tvář dívky. Byla zakletá!

Rychle se vrátil domů a vzal s sebou měšec, do kterého mu kdysi babička ukryla tři kouzelné kapky máty, kapku sluneční rosy a pírko lesního skřítka. Nevěděl, k čemu mu to bude, ale babička vždycky říkala: „Až přijde čas, tvé srdce pozná, co dělat.“

Než vyrazil zpět, zastavil se u lesního palouku, kde žil starý jezevec Mudráč. Ten uměl číst v zimních větvích a slyšel šepot větví jako slova.

„Mudráči, led svázal potok a v něm je zakletá dívka!“ volal Široký. „Jak jí mohu pomoci?“

Jezevec vykoukl ze své nory, zamručel a s očima planoucíma moudrým světlem odpověděl: „To není led obyčejný. Pochází z Mrázova srdce, které přináší temný pán Severák, když se svět přestane radovat. Musíš najít jeho ledový hrad a vrátit mu úsměv, jinak tvůj potok — a tím celý les — zkamení v chladu navždy.“

A tak se Široký vydal na cestu. Šel skrze zasněžený les, kde každý strom byl ozdoben rampouchy jako královský strom. Prošel údolím sov, kde ho doprovázelo tiché houkání, a přebrodil zamrzlé jezírko, na jehož ploše mu čarovné obrazce napověděly směr.

Po třech dnech dorazil k Pohoří stříbrných větrů, kde se podle pověstí tyčil Mrázův hrad. Byl postaven z ledu tak čirého, že byl téměř neviditelný. Okna měla okenice ze sněhových vloček a bránu chránil strážce s tváří zmrzlého hromu.

„Kdo jde?“ promluvil ledový obr a jeho dech zahalil vzduch v mlze.

„Jdu vrátit úsměv pánovi Severákovi,“ řekl Široký pevným, avšak laskavým hlasem.

Strážce se mu díval do očí dlouhé sekundy. Pak ustoupil.

Uvnitř hradu bylo ticho jako v zavátém lese. Všude se třpytil led, ale nebylo to kouzelné — byl to náledí smutku a bezbarvosti. A uprostřed trůního sálu seděl Severák. Vlasy měl jako rampouchy, oči ledové a kolem něj se kroutil chlad.

Široký se zastavil před ním, pak sáhl do měšce a vytáhl pírko lesního skřítka. Položil ho na ledový trůn. Pírko se zalesklo a nad ním se objevila malá, veselá světluška.

„Pamatuješ si, pane Severáku, smích lesa? Kdysi jsi byl jeho součástí,“ řekl Široký tiše.

Severák neřekl nic, ale v jeho očích se mihla vzpomínka. Široký pak vyndal kapku sluneční rosy a pustil ji na podlahu sálu. Tam, kde dopadla, led začal tát a tvořil se malý potůček, který zašeptal starou písničku.

Nakonec Široký vytáhl kapky máty. Položil je na dlaně a zavřel oči: „A pro tebe, kdo zmrzl v srdci, dávám vánek jarních kopců.“ Když se máta rozplynula ve vzduchu, sálem zavonělo jarním deštěm.

V tu chvíli začal Severák plakat. Jeho slzy nebyly ledové, ale teplé, a s každou další se led v sálu rozpouštěl. Mráz ztrácel svou moc, ledová krusta kolem jeho srdce prasklala.

„Děkuji ti… chlapče se širokým úsměvem,“ zašeptal a jeho hlas zjemněl jako první dubnový vítr. „Zapomněl jsem, co je radost. Nyní si vzpomínám.“

Ve chvíli, kdy pronesl ta slova, les ozářilo světlo a tůň u chaloupky Širokého se rozezněla zpívající vodou. Led povolil a z jejího středu vystoupila dívka — Lesana, duch lesní vody, kterou Severák nechtěně uvěznil, když jeho srdce ztvrdlo.

Široký a Lesana se vrátili do hvozdu, kde je přivítaly stromy, ptáci i zvířata. Voda opět tekla a les se zelenal — i v zimě. A když přišla jara, proud potoka zpíval píseň nejen o radosti, ale i o odvaze jednoho chlapce, který svým srdcem dokázal zlomit i led nejtvrdší.

Široký dál žil v chaloupce u potoka, ale už nikdy nebyl sám. A každému pocestnému dali napít vody z kouzelné tůně, protože kdo má čisté srdce jako pramen a úsměv tak široký jako slunce, ten dokáže měnit svět.