Za hlubokými lesy, na samotném vrcholku zeleného kopce, stál starobylý zámek. Jeho vysoké věže se tyčily k nebi a zrcadlily se ve vodní hladině jezera, které ho obklopovalo. Zámek byl opředen tajemstvím, neboť se říkalo, že v jeho zdech žije kocour, který umí mluvit lidskou řečí. Tento kocour byl nejen nesmírně chytrý, ale také kouzelný.
Jednoho dne se do vesnice pod kopcem přistěhovala dívka jménem Anička. Byla to sirota, a protože neměla nikoho, kdo by se o ni postaral, musela se spoléhat sama na sebe. Pomáhala na polích, sbírala dřevo v lese a občas zpívala vesničanům za pár mincí. Anička byla ale nejen pracovitá, měla také dobré srdce a zvláštní dar – uměla si povídat se zvířaty.
Jednoho večera, když se vracela z lesa, uslyšela podivný zvuk. Otočila se a uviděla hubeného, šedivého kocoura, jak se snaží vylovit rybu z potoka. „Chudáčku, ty máš určitě hlad,“ řekla Anička a vytáhla z kapsy kousek chleba, který si šetřila na večeři. Položila ho před kocoura, který na ni upřel své zelené oči. „Děkuji ti, děvče,“ promluvil najednou kocour lidským hlasem. Anička překvapením upustila košík, který nesla, ale kocour ji uklidnil. „Neboj se, nejsem žádný přízrak. Jsem jen obyčejný kocour, který má trochu neobyčejné schopnosti.“
Anička se rychle vzpamatovala a začala si s kocourem povídat. Dozvěděla se, že se jmenuje Felix a že pochází z tajemného zámku na kopci. Vyprávěl jí, že zámek je pod vlivem kletby, kterou na něj uvrhla zlá čarodějnice. „Kdysi tu žil moudrý a laskavý král, který mě vzal k sobě, když jsem byl ještě kotě. Ale čarodějnice se na něj rozzlobila, protože odmítl její nabídku na sňatek. Za trest proměnila všechny obyvatele zámku v kámen, a mě ponechala jako jediného živého tvora, abych hlídal tajemství zámku.“
Anička naslouchala se zatajeným dechem. „A existuje způsob, jak kletbu zlomit?“ zeptala se. Felix přikývl. „Ano, ale není to snadné. Kletbu může zlomit pouze ten, kdo má čisté srdce a prokáže odvahu. Musí najít kouzelný klíč, který je ukrytý v jedné z komnat zámku. Ale zámek je plný nástrah a pastí.“
Anička se zamyslela. Byla sice jen obyčejná dívka, ale měla dobré srdce a nechtěla nechat Felixe a obyvatele zámku v jejich utrpení. „Pomůžu ti,“ řekla rozhodně. Felix se na ni vděčně podíval a slíbil jí, že ji bude provázet.
Druhý den za svítání se vydali na cestu. Jakmile došli k zámku, Anička pocítila zvláštní chvění. Brána se před nimi sama otevřela a oni vstoupili do chladných, prázdných chodeb. Felix ji vedl a varoval ji před nástrahami. V jedné z místností museli přejít přes most z úzkých prken, který se houpal nad temným příkopem. V jiné místnosti se na ně vrhly stíny, které se pokoušely Aničku vystrašit. Ale dívka se nedala. Věřila, že její snaha má smysl, a Felix jí dodával odvahu.
Nakonec dorazili ke dveřím, které byly zdobené zlatými ornamenty a drahokamy. „Za těmito dveřmi je klíč,“ řekl Felix. „Ale musíme být opatrní.“ Anička vzala za kliku a dveře se s tichým vrzáním otevřely. Uvnitř místnosti stál podstavec, na kterém ležel nádherný klíč. Ale jakmile se Anička přiblížila, ozval se hluboký hlas: „Kdo si troufá vstoupit do mé komnaty?“
Před Aničkou a Felixem se objevil kouzelný duch ve zlatém brnění. „Jsem strážce klíče. Abys ho získala, musíš odpovědět na tři hádanky. Pokud však neuspěješ, zůstaneš zde navždy.“ Anička polkla, ale přikývla. Duch začal klást hádanky. První byla o slunci a měsíci, druhá o zvířatech v lese a třetí o síle přátelství. Anička si vzpomněla na všechno, co se naučila od vesničanů a od zvířat, a správně odpověděla na všechny tři hádanky.
Duch se usmál a zmizel. Klíč na podstavci se rozzářil a Anička ho vzala do ruky. „Teď musíme najít truhlu, kterou klíč odemkne,“ řekl Felix. Společně se vydali do nejvyšší věže zámku, kde našli starou, zdobenou truhlu. Anička vložila klíč do zámku a otočila jím. Jakmile se víko truhly otevřelo, místnost se zaplnila oslnivým světlem.
Celý zámek se roztřásl, jako by se probouzel z dlouhého spánku. Kámen, který pokrýval obyvatele zámku, začal praskat a oni se postupně vraceli k životu. Král, který byl proměněn v sochu ve velkém sále, se probudil jako první. Poděkoval Aničce za její odvahu a slíbil jí, že ji odmění. Ale Anička odmítla. „Tohle jsem udělala z dobrého srdce, ne pro bohatství,“ řekla.
Felix, který byl konečně zbaven svého úkolu, měl radost, že zámek znovu ožil. Rozhodl se zůstat s králem, ale slíbil Aničce, že ji kdykoli navštíví. A tak se Anička vrátila do vesnice, kde ji lidé vítali jako hrdinku. Král ji občas pozval na zámek, aby si mohla užít slavností a veselí, které tam nyní panovalo.
A zámek na kopci zůstal krásným a šťastným místem, kde se už nikdy žádná kletba neusadila.