Za dávných časů, kdy lesy byly hlubší a hvězdy jasnější, stála na úpatí hor vysoká věžička. Byla postavena z šedého kamene a její střechu zdobila modrá břidlice, která se na měsíčním světle třpytila jako stříbro. Věžička byla obklopena hustým lesem, kde zpívali ptáci s barevným peřím a kde květiny zářily i v noci. Nikdo z vesničanů si však netroufal přiblížit se k věžičce. Říkalo se totiž, že je zakletá.
Kdysi dávno v ní žil mocný kouzelník jménem Argel. Byl moudrý a laskavý, pomáhal lidem, léčil nemocné a chránil kraj před temnými silami. Jenže jednoho dne se stalo něco zvláštního. Během úplňku se z nebe snesl zlatý prach a pokryl věžičku. Od toho dne Argel zmizel, věžička ztichla a z lesa se začaly ozývat podivné zvuky — šepoty, nářky a někdy i smích, až běhal mráz po zádech.
Lidé věřili, že kouzelník byl zaklet a že jeho věžičku ovládlo zlo. Nikdo se však neodvážil zjistit pravdu — až do chvíle, kdy se v jedné vesnici narodila dívka jménem Elvíra.
Elvíra byla zvědavá a statečná. Měla zlaté vlasy, oči jako dvě kapky vody a srdce plné odhodlání. Od malička slýchala příběhy o zakleté věžičce a o tom, jak tam kdysi žil laskavý kouzelník. Když jí bylo dvanáct let, rozhodla se, že zjistí, co se s Argelem stalo, a pokud bude moci, zachrání ho.
Vydala se na cestu časně ráno, kdy rosa ještě chladila trávu a ptáci zpívali své první písně. Vzala si s sebou jen plášť, kousek chleba, láhev s vodou a dřevěný amulet po babičce, která ji varovala, aby se držela dál od věžičky. Elvíra však věřila, že dobro je silnější než zlo.
Cesta lesem byla dlouhá a plná překážek. Musela přejít rozbouřený potok po kluzkých kamenech, vyhýbat se trnitému křoví a poslechnout radu sovy, která jí šeptla: „Dávej pozor, dívko. Věžička je střežena kletbou měsíce. Jen ten, kdo má čisté srdce, může pohlédnout do jejího nitra.“
Když konečně dorazila k věžičce, slunce už zapadalo a na nebi se objevil první srpek měsíce. Věžička vypadala opuštěně, ale jakmile Elvíra přistoupila blíž, pocítila, že něco není v pořádku. Vzduch zhoustl, světla pohasla a z věže se ozval hluboký hlas:
„Kdo se opovažuje rušit klid zakletého místa?“
Elvíra se nezalekla. „Jsem Elvíra z vesnice pod horami a přišla jsem zjistit, co se stalo s kouzelníkem Argelem.“
V ten moment se před ní zjevil stín. Měl tvar člověka, ale oči mu zářily rudě jako uhlíky a z jeho hlasu vanul mráz.
„Argel je můj vězeň,“ zasyčel stín. „Zaklel jsem ho do měsíčního kamene, když se mě pokusil zastavit. Jen pravé dobro a odvaha mohou zlomit kletbu. Ale ty jsi jen dítě.“
„Možná jsem dítě,“ odpověděla Elvíra, „ale nebojím se tě. Dobro vždy najde cestu.“
Stín se zasmál, až se věžička otřásla. „Pak projdi třemi zkouškami. Pokud uspěješ, Argel bude svobodný. Pokud selžeš, zůstaneš zde navěky.“
Elvíra přikývla a stín zmizel. Dveře věžičky se samy otevřely a ona vešla dovnitř.
První zkouška byla zkouška strachu. V místnosti byla tma a z ní vystupovaly noční můry — pavouci větší než psi, hadí šepoty a ztracené hlasy. Elvíra zavřela oči, pevně sevřela babiččin amulet a řekla: „Nejste skuteční. Jste jen stíny mé mysli.“ V tu chvíli se vše rozplynulo a místnost se rozsvítila.
Druhá zkouška byla zkouška soucitu. V další místnosti ležel raněný vlk. Jeho srst byla pokrytá trny a oči plné bolesti. Vedle něj ležela lucerna s nápisem: „Přines světlo, nebo odejdi.“ Elvíra se nezdráhala. Vyčistila vlkovi rány, pohladila ho a zašeptala: „Neboj se, pomohu ti.“ Vlk se proměnil v bílého ducha a usmál se. „Tvé srdce je čisté,“ řekl a zmizel.
Třetí zkouška byla zkouška pravdy. V poslední místnosti stál zrcadlový sál. Všude byly obrazy Elvíry — šťastné, smutné, zlobivé i lhostejné. Každé zrcadlo šeptalo něco jiného: „Jsi slabá. Jsi sobecká. Nikdy nezvítězíš.“ Elvíra se však postavila před největší zrcadlo a řekla: „Nejsem dokonalá, ale snažím se být lepší. A to stačí.“ Zrcadlo prasklo a z něj vystoupil kouzelník Argel.
Byl bledý, ale usmíval se. „Zlomila jsi kletbu, Elvíro. Díky tobě jsem volný.“
Věžička se rozzářila a stín zla se rozpadl na tisíc jisker, které se rozplynuly v nočním nebi. Měsíc, který byl do té doby zakryt stínem, teď zářil jasně a stříbrně.
Argel vzal Elvíru za ruku a společně sestoupili z věžičky. Les se proměnil — stromy zazelenaly, květiny rozkvetly a ptáci zpívali radostně jako nikdy dřív. Vesničané, kteří pocítili, že zlo bylo poraženo, přišli k věžičce a vítali Elvíru jako hrdinku.
Od té doby se věžička stala místem naděje. Argel tam zůstal, aby učil děti kouzlu dobra, a Elvíra byla jeho první žačkou. Každý večer, když byl na nebi měsíc, svítila z věžičky stříbrná záře — znamení, že dobro zvítězilo a že i malá dívka se srdcem plným odvahy může změnit svět.