V jednom malém království, o kterém jste jistě ještě neslyšeli, ležela vesnice jménem Zlatý Hájek. Vesnička byla obklopena hlubokými lesy a třpytivými loukami, kde se pásly krávy, ovce a také jedna zvláštní husa jménem Bonifácie. Bonifácie nebyla obyčejná husa — měla peří tak bílé, že se v ranním slunci třpytilo jako sníh, oči chytré jako u mudrce a tichý, klidný hlas, kterým občas brblala jako stará babička. Lidé ji měli rádi nejen kvůli jejímu vzhledu, ale i proto, že nikdy nezabloudila a vždy se vrátila domů, i když se vydala až k lesnímu okraji. 

Jednoho podzimního rána se Bonifácie rozhodla, že se podívá trošku dále než obvykle. Rozhodla se dojít až k Chmurnému hvozdu — temnému lesu, kam se lidé neodvážili. Říkalo se, že tam bydlí obr s očima jako lucerny a srstí na zádech, kterou střídavě halí mlha i stíny. Lidé věřili, že si obr prý chrání poklad, který ukradl od elfů za časů pradávných.

Bonifácie kráčela po úzké cestičce mezi stromy, klovala tu a tam bobule z keřů a přemýšlela, co asi taková obří tvář jí řekne, kdyby ji potkala. Když došla až k jezeru uprostřed lesa, voda temná jako noční obloha se ani nepohnula. Bonifácie si sedla na kámen a zadívala se do hladiny.

„Kdopak tu klove mé borůvky?“ zaduněl hluboký hlas.

Bonifácie se otočila. Před ní stál obr. Byl veliký jako stodola, měl dlouhý šedivý vous a na hlavě věnec z lesního mechu. Místo bot měl dřevěná vědra a v rukou kapradiny jako hole. Oči mu svítily jako dvě jantarové lampy.

„Já klovu, ale jen trošku,“ řekla husa statečně. „Chtěla jsem vidět, zda opravdu existuješ.“

Obr se zasmál, až se třásly větve.

„Existuji, husičko. Ale málokdo se odváží přijít až sem.“

„A proč tu jsi tak sám?“ zeptala se Bonifácie.

Obr posmutněl. „Byla tu kouzla. A pak přišel trol. Ukradl mi zaklínadlo, kterým jsem chránil les. Teď stromy chřadnou, vody vysychají, a lidé se bojí.“

„Co je to za zaklínadlo?“ zašvitořila kamarádsky husa.

Obr si sedl a hluboce si povzdechl. „Zaklínadlo se jmenuje Šepot lesa. Jen ten, kdo má dobré srdce, jej může použít. Ale trol jménem Dgrum ho odnesl do své hory a každý, kdo se tam vydal, už se nevrátil.“

Bonifácie se na okamžik zamyslela, pak vstala a klovla rozhodně do vzduchu. „Já ho získám zpět.“

„Ty?“ zarazil se obr. „Vždyť jsi jen husa.“

„Ale statečná!“ odpověděla Bonifácie a už se otáčela na cestu. Obr jí podal malý proutek, který zářil zelenou barvou.

„Vezmi si tento proutek. Ukáže ti cestu, ale až přijdeš do trolovy jeskyně, musíš říct tato slova: *Ticho noci, šepoty stromů, otevři srdce, vrať kouzlo domů.* Ale jen jednou! Pak proutek ztratí moc.“

Bonifácie poděkovala a vyrazila hluboko do hor. Cesta byla trnitá, vichr jí cuchal peří a mraky ji halily do mlhy. Pak se objevila hora, černá a hrozivá, a v ní trolova jeskyně — otvor ve skále, ze kterého vanul pach síry a mokré hlíny.

Bonifácie se protáhla dovnitř a šla, dokud nedošla do velkého sálu, kde uprostřed seděl trol. Byl to tvor ošklivý jako bouřlivá noc — s bradavicemi na nose, roztrhaným pláštěm z kůží a jedním velkým zlatým zubem. U nohou mu svítil zelený krystal — zaklínadlo.

„Páchnoucí pták!“ zaskřehotal trol. „Zbloudila jsi, nebo jsi hloupá?“

„Přišla jsem si pro to, co jsi vzal,“ odvětila Bonifácie, i když se jí peří na hřbetě napřímilo strachy.

„Jo? A co když si tě dám k večeři s tymiánem?“ zachechtal se trol.

Bonifácie věděla, že má jen jednu šanci. Vzala proutek a jasným hlasem pronesla:

*Ticho noci, šepoty stromů, otevři srdce, vrať kouzlo domů!*

Zelené světlo vytrysklo z proutku jako proud vody, trol vykřikl a zakryl si oči. Krystal vyskočil do vzduchu, zatočil se a zmizel. Na jeho místě zůstalo jen zrnko třpytivého prachu.

Trol se rozzuřil. „To jsi neměla!“ zaječel a vrhl se k Bonifácii. Ta uhnula, sklouzla mu pod nohama a rozběhla se ven z jeskyně. Trol se za ní pokusil vyběhnout, ale světlo zaklínadla mu spálilo cestu a jeskyně se sesypala.

Bonifácie běžela a běžela, dokud se nedostala zpět k jezeru, kde už netrpělivě čekal obr. Zrovna, když dopadla první kapka ranní rosy, les se znovu rozzářil. Stromy se napřímily, ptáci začali zpívat a jezero zabublalo.

„Šepot lesa je zpět,“ usmál se obr. „Díky tobě, Bonifácie.“

Od té doby měla husa v království zvláštní čest. Děti jí nosily bobule, dospělí ji hladili po krku a starosta jí postavil vlastní malý domeček se stříbrnou stříškou. A co víc — Bonifácie už nikdy chodit nemusela. Pokaždé, když chtěla ven, přišel sám obr a vzal ji na rameno, aby spolu naslouchali šepotu stromů, který jim vyprávěl o činech odvážné husy… kterou se nikdo nikdy neodvážil podceňovat.