V dávných časech, kdy se v hlubokých lesích skrývala kouzla a v horách spala dávná tajemství, stál na vysokém kopci zářící hrad. Jeho nejvyšší věžička byla zvláštní – zářila teplým zlatým světlem, které nikdy neuhaslo. Lidé z okolních vesnic říkali, že v ní hoří věčný oheň, který chrání krajinu před temnotou.

V tom království žila malá dívka jménem Lada. Byla zvědavá a statečná, ale také trochu neposlušná. Její dědeček, starý kovář, jí často vyprávěl o věži s věčným ohněm. „Je to kouzelný plamen,“ říkával. „Jeho světlo chrání zemi, ale pokud by zhasl, přišla by temnota.“

Jednoho dne Lada slyšela vesničany mluvit s obavami – oheň ve věžičce zeslábl. Nikdo nevěděl proč, ale kovář si přitáhl vnučku k sobě a řekl jí šeptem: „To není dobré znamení. Možná se blíží něco zlého, a pokud oheň zhasne, zlo se rozšíří po celém království.“

Lada se rozhodla zjistit pravdu. Když se v noci všichni uložili ke spánku, vzala si plášť, lucernu a vydala se na cestu k hradu. Vedla ji jen slabá záře z věže. Cesta nebyla snadná – musela projít hustým lesem, kde šeptal vítr podivné věci, a překročit řeku, jejíž voda byla temná jako noc.

Když se konečně dostala k hradním branám, zjistila, že jsou zavřené. Ale na kamenné zdi rostl starý břečťan, po kterém se dalo vyšplhat. Lada se nadechla, uchopila liány a začala lézt nahoru. Když se dostala přes hradby, ocitla se v opuštěném nádvoří. Nikde nebyla ani živá duše, jen slabé praskání ohně z věžičky.

Vyšplhala po úzkých schodech až k vrcholu věže, kde našla malý plamen, sotva plápolající. Vedle něj stála stará žena s dlouhými stříbrnými vlasy. Měla na sobě plášť zdobený symboly hvězd a její oči zářily stejně jako oheň.

„Věděla jsem, že někdo přijde,“ řekla žena klidným hlasem. „Oheň slábne, protože se blíží temnota. Jen čisté srdce ho může znovu rozdmýchat.“

Lada se zamyslela. „Jak mohu pomoci?“ zeptala se.

„Musíš najít chybějící jiskru,“ odpověděla žena. „Kdysi dávno bylo světlo tohoto ohně spojeno s kamenem skrytým v lesní jeskyni. Jen s ním může plamen znovu vzplanout naplno.“

Bez váhání se Lada otočila a vydala se zpět do lesa. Věděla, kde by mohla jeskyni najít – dědeček jí o ní kdysi vyprávěl. Byla hluboko v lese, za starým dubem s pokroucenými kořeny.

Noc byla chladná a temná, ale Lada se nebála. Když konečně našla jeskyni, vstoupila dovnitř a rozsvítila svou lucernu. Na stěnách se třpytily podivné krystaly a vzduch byl naplněný zvláštním teplem. Uprostřed jeskyně ležel kámen, ze kterého vycházel jemný zlatý třpyt.

Lada se k němu sklonila a dotkla se ho. V tu chvíli ucítila, jak jí projela vlna tepla, a světlo se na okamžik rozjasnilo. Vzala kámen do dlaní a vydala se zpět k hradu.

Když se vrátila do věžičky, stará žena se usmála. „Dobře sis vedla, dítě,“ řekla. „Teď polož kámen k plameni.“

Lada opatrně položila kámen vedle ohně. Náhle se plamen vznítil, rozhořel se jasněji než kdy dřív, a věžička se rozzářila jako slunce. Teplo zaplnilo celý hrad a světlo se rozlilo po krajině.

Žena se na Ladu podívala s vděkem. „Díky tobě je království opět v bezpečí,“ řekla. „A ty, Lado, máš v sobě srdce plné odvahy a světla.“

Lada cítila, jak se jí v hrudi rozlévá zvláštní hřejivý pocit. Když se otočila k odchodu, žena se usmála a zmizela v záři plamene. Lada se vrátila domů, kde ji dědeček objal a vesničané slavili návrat jasného světla.

Od té doby si všichni v království připomínali příběh statečné dívky, která zachránila věčný oheň. A Lada? Ta už nikdy nepochybovala o tom, že i malý člověk může změnit celý svět.