V hustém lese za Sedmi kopci, kde se barevné listí snáší jako zlatý déšť a vítr zpívá písně o starých časech, žila statečná dívka jménem Lída. Byla to dívka s očima jako oříšky a vlasy barvy kaštanů, která milovala podzim více než jakékoli jiné roční období. Každý den chodila do lesa sbírat kaštany, žaludy a barevné listí, z něhož vyráběla krásné věnce a ozdoby pro vesničany.

Jednoho dne, když se Lída toulala hlouběji v lese než obvykle, zaslechla slabé, zoufalé volání. Šla za hlasem, až přišla k malé mýtině, kde uvízl pod spadlým větvím drobný trpaslík. Měl rudou čepičku, vousy jako sněhová vata a šaty poseté listím.

„Pomoz mi, děvčátko!“ zavolal trpaslík. „Už tady ležím celý den a nemohu se hýbat!“

Lída neváhala. Se vší silou, kterou měla, nadzvedla větev a pomohla trpaslíkovi vstát. „Jsi v pořádku?“ zeptala se.

Trpaslík se narovnal, oprášil si šaty a vděčně se usmál. „Jsem vděčný, velmi vděčný! Jmenuji se Dubínek a jsem strážce Podzimního pramene. Bez něj by podzim neměl barvy, vítr by neutichal a déšť by nepadal správně. Ale něco zlého se stalo. Někdo pramen očaroval – voda přestala téct a listí začalo hnědnout a schnout, místo aby krásně zářilo.“

Lída naslouchala s velkým zaujetím. „A můžeš ho uzdravit?“ zeptala se.

„Sám ne,“ povzdechl si Dubínek. „Ale podle staré legendy může čisté srdce člověka zlomit kletbu. A já myslím, že ty takové srdce máš.“

Lída přikývla. „Půjdu s tebou, Dubínku. Udělám, co bude třeba.“

A tak se vydali na cestu. Putovali lesem, kde stromy tiše šuměly a zvířata je sledovala z úkrytů. Podzimní slunce se klonilo k obzoru, když dorazili k Podzimnímu prameni. Byl to krásný kout lesa, kde obvykle zurčela čirá voda, obklopená zlatým kapradím a mechovými polštářky. Teď však bylo všechno šedé, voda stála zakalená a vítr nefoukal.

„Musíme najít tři klíče k obnovení pramene,“ vysvětlil Dubínek. „Jsou ukryty ve třech kouzelných místech: v Jeskyni větru, v Koruně starého dubu a u Tůně mlžného jelena. Každé místo střeží zkouška.“

Lída odvážně přikývla. „Kam půjdeme nejdříve?“

„Do Jeskyně větru,“ rozhodl Dubínek.

Cesta vedla přes kořenové mosty a podél potoků. Došli k úzkému otvoru v hoře, odkud vanul silný vítr. Jakmile vstoupili, ozval se hlas jako šepot tisíce listů.

„Kdo se opovažuje vstoupit do Jeskyně větru?“ znělo ze tmy.

„Jsem Lída a přišla jsem uzdravit Podzimní pramen,“ odpověděla dívka statečně.

„Pak odpověz: Co je lehčí než listí a přesto unese tíhu naděje?“

Lída přemýšlela. Vítr ji cuchal vlasy, oči jí slzely, ale srdce jí napovědělo správnou odpověď.

„Slovo,“ řekla tiše. „Slovo může být lehké jako pírko, ale unese i srdce.“

Vítr se utišil a před nimi se zjevil první klíč – stříbrné pírko. Lída ho vzala a poděkovala.

Další cesta vedla ke Starému dubu, jehož koruna se tyčila jako hrad. Do jeho větví se museli vyšplhat pomocí lián a větví. Když dorazili až nahoru, uviděli ve větvích sedět moudrého havrana.

„Hledáš klíč?“ zeptal se havran. „Pak mi odpověz: Co roste, když se dělí, a sílí, když se rozdává?“

Lída se zamyslela. Dubínek mlčel, věděl, že odpověď musí přijít od ní.

„Láska,“ odpověděla dívka. „Čím víc ji dáváš, tím více jí máš.“

Havran se usmál a vykloval z dutiny druhý klíč – zlatý žalud. Lída ho opatrně schovala do kapsy.

Poslední zkouška je čekala u Tůně mlžného jelena. Byla to tichá vodní hladina, z níž stoupala jemná mlha a v ní se zjevoval duch lesa – velký jelen s parožím jako větve stromů.

„Máš poslední zkoušku,“ řekl jelen hlasem, který zněl jako šumění deště. „Musíš mi ukázat, co znamená oběť.“

Na břehu ležel zraněný ježek, který měl poraněnou nožičku. Lída bez váhání sundala svůj teplý šátek a zabalila ježka, aby mu bylo teplo. „Vezmu ho s sebou, dokud se neuzdraví,“ řekla.

Jelen pokývl hlavou. „Tvé srdce je čisté. Získalas poslední klíč.“

Z vody vystoupila krabička z javorového dřeva, ve které byl třetí klíč – kapka rosy, třpytící se jako drahokam.

Když se vrátili k prameni, Dubínek vzal klíče a vložil je do tří otvorů ve staré kamenné desce. Pramen se rozzářil, voda začala zurčet, vítr se rozezněl v korunách stromů a listy se zbarvily do všech odstínů podzimu.

„Podzim je zpět,“ usmál se Dubínek. „Díky tobě, Lído.“

V lese se rozhostila radost. Zvířata vyšla ze svých úkrytů, ptáci zpívali a vítr rozfoukal listí do tance. Lída se vrátila do vesnice, kde ji vítali jako hrdinku. Každý rok od té doby dělali slavnost na počest Podzimního pramene a Lída věděla, že kousek kouzla podzimu bude navždy v jejím srdci.

A trpaslík Dubínek? Ten se stal jejím dobrým přítelem. Občas se objevil u jejího okna s hrstí lesních jahod nebo bylinkovým čajem. A Lída už nikdy nepochybovala, že i v nejtišším listí se může skrývat velké dobrodružství.