V hlubokém lese za Modravou horou, kde stromy šepotají staré příběhy a potůčky zpívají melodie dávných časů, žil malý králík jménem Oříšek. Měl hebkou srst jako nadýchaný obláček a oči jiskřivé jako ranní rosa. Oříšek byl zvídavý a statečný, ale také opatrný – jak se na lesního králíčka sluší a patří.

Jednoho dne, když sbíral šťavnaté jetelíky u břehu potoka, zaslechl z dálky podivný zvuk. Byl to temný a tklivý tón, jako by les plakal. Oříšek se zaposlouchal. Zvuk vycházel z kopce, kde stála stará kamenná studna, dávno zarostlá mechem a zapomenutá většinou zvířat i lidí.

Přikrčil se za keř a poslouchal. Ze studny se ozývalo tiché volání.

„Pomoc… pomoc…“

Králík se chvíli rozmýšlel, ale jeho srdíčko mu našeptávalo, že někdo je v nesnázích. Opatrně se přiblížil ke studni a nakoukl dovnitř. V hloubce zahlédl odlesk vody a nad ní se vznášel stříbrný plamínek. Nebyl to obyčejný oheň – nehořel, nespaloval, jen tiše planul a šeptal prosby o pomoc.

„Kdo jsi?“ zavolal Oříšek.

„Jsem Ohnivá jiskra,“ odpověděl plamínek. „Byla jsem zakleta zlou čarodějnicí, která mě uvěznila ve studni. Potřebuju pomoc, abych se mohla vrátit na své místo – do Srdce lesa.“

Oříšek věděl, že čarodějnice, o které plamínek mluví, je stará Belzebína – obávaná čarodějnice, která kdysi vládla ohni, ale jednoho dne se pokusila ovládnout i vodu, a ta se jí vzepřela. Od té doby nenáviděla vše, co bylo čisté a svěží – zvláště vodu a lesní zvířata.

Plamínek pokračoval: „Abych se mohla osvobodit, musíš najít tři kouzelné kapky vody – jednu z vodopádu Hvězda, druhou z jezera Zrcadlo a třetí z pramene Ukrytého ve stínu.“

„Ale ty leží daleko,“ namítl Oříšek. „Já jsem jen malý králík.“

„Právě proto, že jsi malý a čistého srdce, dokážeš projít místy, kam velcí nemohou,“ odpověděla jiskra.

Oříšek se rozhlédl kolem. Les byl tichý, ale zdálo se, že naslouchá. Králík se zhluboka nadechl a vyrazil na cestu.

První zastávkou byl vodopád Hvězda, který stékal z nejvyššího útesu Modravé hory. Cesta byla strmá a kamenitá. Oříšek cestou potkal starou sovu, která mu ukázala zkratku skrze dutý strom. Když dorazil k vodopádu, voda zářila jako stříbro a zpívala píseň o odvaze. Oříšek vzal skořápkový pohárek a naplnil ho první kouzelnou kapkou.

Druhá kapka z jezera Zrcadlo byla těžší. Jezero bylo skryté za mlhou a chránily ho ryby se stříbrnými šupinami. Když se Oříšek přiblížil ke břehu, mlha se zhoustla a z vody vystoupila vodní víla.

„Jen ten, kdo je pravdivý a nezištný, smí vzít kapku z mého jezera,“ řekla.

Oříšek sklopil uši a přiznal, že má strach a neví, zda je dost statečný.

„Pravda je první krok ke statečnosti,“ usmála se víla a podala mu kapku vody, která zářila jako měsíc.

Třetí kapka z pramene Ukrytého ve stínu se nacházela hluboko v lese, kde stromy byly tak husté, že sem téměř nepronikalo světlo. Oříšek se musel plížit kolem sovích nor a přes kořeny, které se samy hýbaly. Když dorazil k prameni, cítil, jak se mu srst ježí – někdo ho sledoval.

A skutečně. Zpoza stromu vystoupila čarodějnice Belzebína. Měla oči jako žhavé uhlíky a plášť z popela.

„Neopovažuj se vzít vodu z mého pramene!“ zasyčela.

„Není tvůj,“ odpověděl Oříšek tiše, ale pevně. „Patří lesu.“

Belzebína se rozesmála a mávla rukou – kolem vybuchl oheň. Stromy plály a vzduch se zalkl kouřem. Ale právě v tu chvíli, kdy se zdálo, že je vše ztraceno, ozvala se píseň vody. Pramen se rozlil a začal hasit plameny. Belzebína vykřikla a ustoupila – voda byla její slabost.

Oříšek rychle naplnil poslední kapku a utíkal zpět ke studni.

Když tam dorazil, jiskra vypadala slabší, jako by ji čarodějnice cítila a posílala stíny, aby ji uhasily. Oříšek nalil první kapku – plamínek posílil. Druhá kapka přidala barvu a třetí jej obalila září. Jiskra vybuchla v jas a proměnila se v ohnivého ptáka se zlatými pery.

„Děkuji ti, Oříšku,“ řekl pták. „Jsem Duch Ohně, strážce Srdce lesa. Tvůj čin osvobodil nejen mě, ale i celý les od temné moci.“

Od toho dne se les změnil. Studna začala prýštit čistou vodou, stromy se zazelenaly jako nikdy předtím a zvířata se vracela do částí lesa, které dřív opustila. Belzebína zmizela a nikdy se už neukázala. Říká se, že voda ji zahnala do světa stínů, odkud není návratu.

A malý králík Oříšek? Stal se hrdinou lesa. Nikdy se nevychloubal, ale každý, kdo ho potkal, cítil z něj teplo a odvahu. A když někdy večer usedl na pařez u studny, objevila se vedle něj zlatá jiskřička a spolu si tiše povídali o dobrodružství, které navždy změnilo jejich svět.