Kdysi dávno, v kraji, kde se slunce usmívalo i na deštivé dny, stála za vysokými kopci tajemná zahrada. Nebyla to obyčejná zahrada, kde rostou jabloně a pampelišky – tahle byla kouzelná. Květiny tam svítily jako lucerničky, stromy zpívaly ukolébavky a v jezírkách žily ryby, které uměly šeptat sny. V samém středu zahrady, pod starobylým stromem zlatolistem, byl ukryt poklad – diamant tak zářivý, že by rozsvítil i nejtemnější noc.
Nikdo však poklad nikdy nespatřil, neboť zahradu střežila podivná příšera. Měla tělo jako medvěd, drápy jako rys a oči rudé jako uhlíky. Říkalo se, že kdysi bývala člověkem, ale zaklela ji zlá čarodějnice, když se pokusila ukrást diamant. Od té doby příšera střežila zahradu, nevědoma toho, že poklad chrání před sebou samou. Kdo se přiblížil, toho zažehl její hněv.
V jedné vesnici pod kopci žil chlapec jménem Tobiáš. Byl zvídavý a odvážný, ale také měl dobré srdce. Jeho dědeček, starý zahradník, mu často vyprávěl o tajemné zahradě a o zářivém diamantu, který prý umí uzdravit srdce i duši. Tobiáš miloval ty příběhy a tajně snil o tom, že zahradu jednoho dne najde.
Jednoho dne, když se jeho dědeček rozstonal a žádné bylinky nepomáhaly, Tobiáš se rozhodl. Vzal batůžek, naplnil ho chlebem, svítilnou a lahvičkou s vodou, a vydal se na cestu. Šel přes pole, louky a nakonec dorazil k úpatí kopců. Cestou potkal starou sovu, která mu řekla: „Hledej hadí stezku. Jen ta tě zavede do zahrady.“
Tobiáš se nerozpakoval a začal hledat hadí stezku. Trvalo celý den, než pod jedním mechem objevil tenkou, klikatou cestičku, která jako by se sama pohybovala. Vydal se po ní, a jak slunce zapadalo, došel až k bráně ze spletených větví. Brána se před ním tiše otevřela, jako by ho zahrada vítala.
Uvnitř bylo krásněji, než si kdy představoval. Květiny mu zpívaly jménem, motýli tančili kolem něj a vítr ho hladil po vlasech. Ale nebyl čas na obdivování – musel najít diamant.
Když se přiblížil ke středu zahrady, uslyšel podivné vrčení. Zpoza keřů vystoupila příšera. Byla velká, strašidelná, ale její oči… její oči nevypadaly zlé. Spíš smutné. Tobiáš neutekl. Místo toho se uklonil a řekl: „Nechci ti ublížit. Přišel jsem hledat pomoc pro svého dědečka.“
Příšera zavrčela, ale nevystartovala. „Nikdo sem nesmí,“ řekla hlasem, který zněl jako šustění suchých listů. „Poklad je zakázán.“
„Ale proč?“ zeptal se Tobiáš. „Když může pomáhat, proč by měl být zakázán?“
Příšera chvíli mlčela. Pak sklopila hlavu. „Protože jsem ho chtěla pro sebe… A byla jsem potrestána. Teď musím střežit to, co jsem kdysi chtěla ukrást.“
Tobiáš cítil, jak se mu stahuje srdce lítostí. „Možná ale existuje způsob, jak zrušit kletbu,“ řekl. „Možná ti může pomoci právě ten diamant.“
Příšera se zasmála. „Nikdo se ho nemůže dotknout. Každý, kdo to zkusí, zmizí.“
„Ale já nechci diamant pro sebe,“ odpověděl Tobiáš. „Chci ho jen na chvíli, abych uzdravil dědečka. A pak ho vrátím.“
Příšera se na něj dlouze dívala. Pak ustoupila stranou a ukázala mu cestu ke starému stromu. Kořeny se samy rozevřely a mezi nimi zazářil diamant. Tobiáš k němu natáhl ruku a – nic se nestalo. Diamant se rozzářil ještě víc, jako by poznal čistotu jeho úmyslů. Zvedl ho, a v tu chvíli se stalo něco nečekaného.
Z nebe se snesl zlatý had s korunkou z kapek rosy. Omotal se kolem stromu a zašeptal: „Kdo pomáhá druhým, pomáhá i sobě. Kletba se zruší, když srdce příšery pozná soucit.“
A v tu chvíli příšera začala měnit tvar. Z chlupatého netvora se pomalu stala žena s dlouhými stříbrnými vlasy a jiskřivýma očima. „Děkuji ti,“ řekla dojatě. „Tvé srdce zlomilo kletbu.“
Tobiáš se usmál, ale spěchal zpět do vesnice. Diamant v kapse mu tiše zářil. Když dorazil domů, položil ho vedle dědečka. Diamant se rozzářil a dědeček se probudil, zdravý a silný jako dřív.
Zahrada mezitím rozkvetla ještě víc. Bývalá příšera, nyní opět člověk, se stala její strážkyní. A zlatý had zůstal jejím rádcem. Tobiáš se často vracel, pomáhal pečovat o květiny a učil se tajemství zahrady.
A diamant? Ten už nikdo nechtěl vlastnit. Všichni pochopili, že jeho největší síla není ve světle, které vydává, ale v tom, co dokáže probudit v srdci.