V hlubokém údolí mezi mlhou zavátými horami se rozkládal les jménem Ševelivý hvozd. Jméno mu dali lidé z blízké vesnice, protože listí tam nikdy nebylo potichu. Ať foukal vítr nebo byla naopak úplné bezvětří, listí tichounce šumělo, jako by si šeptalo vlastní tajemství. Stromy zde byly tak staré, že jejich kmeny zarůstaly mechem a větve se spínaly nad pěšinami jako kamarádské paže. V korunách stromů žilo nespočet ptáků, skřítků i jiných tvorečků, kteří se nikomu neukazovali, ale všichni věděli, že tam někde jsou.

Jednoho dne se do lesa vydal chlapec jménem Tobík. Měl zrzavé vlasy, oči barvy lesní vody a zvědavost, která byla větší než celá knihovna ve škole. Jeho babička mu často vyprávěla příběhy o Ševelivém hvozdu — o mluvících stromech, kouzelném jezeře a hvězdách, které občas spadnou na zem a ukážou lidem cestu.

„Pamatuj, Tobíku,“ říkala mu často babička, když mu pletla šálu z ovčí vlny. „Voda si pamatuje. Když se budeš dívat dost pozorně, možná ti ukáže, co bylo a co ještě přijde.“

Toho dne se Tobík rozhodl, že musí zjistit, proč listí v Ševelivém hvozdu nikdy neztichne. Sebral si plátěný batoh, kousek chleba se sýrem, lampu na vítr a malý kompas, co dostal od dědečka. Vyrazil ráno, když slunce teprve vycházelo a lehce rýhovalo mlhu nad poli.

Jak kráčel hlubším a hlubším lesem, stromy se natahovaly výš a listí tančilo kolem něj v drobném větru. Cestička byla lemovaná kapradím a vůní starého dřeva. Najednou uslyšel, jak se mu pod nohami neozývá jen šustění listí, ale i něco daleko hlubšího — jako by se ozval tichý nářek.

„Je tu někdo?“ zeptal se polohlasem, když uviděl starý javor s větvemi, které vypadaly jako ruce pokroucené stářím.

Listí na něm zašumělo silněji a Tobík k němu přistoupil.

„Listí nešeptá pro nic za nic,“ zaburácel starý hlas, až Tobík málem upustil lampu.

Z kmene vystoupil duch lesa — stínovitá postava tvořená z listí, vody a světla. Jeho oči byly jak dvě nejhlubší studně a hlas mu zněl jako hrom pod hladinou.

„Hlídám tento les po staletí, ale listí začalo šepotat před třemi nocemi jinak,“ řekl duch. „Povětří je plné strachu. Hvězda spadla z oblohy. Padla přímo do Čirého jezera a probudila něco, co mělo zůstat spící.“

Tobík polkl naprázdno. „Co se to probudilo?“

Duch pokrčil větvemi. „Příšera, dřímající v nejhlubší vodě. Byla zavřená pod hladinou magií té hvězdy. Ale když hvězda spadla, pečeť se zlomila. Voda nyní šeptá jménem zmaru.“

Tobík se ani na okamžik nezamyslel. „Musím ji zastavit.“

Duch stromu ho chvíli pozoroval, potom mu podal list, který na první pohled vypadal jako obyčejný. Ale když Tobík přiložil jeho okraj k oku, uviděl skrz něj jiskřící svět — jako by hleděl do srdce jiné dimenze.

„Použij tento List Moudrosti, až nebudeš vědět, kudy dál. Ale pamatuj — jen jednou.“

Tobík poděkoval a vydal se dál. Čím byl blíž Čirému jezeru, tím víc bylo v listí slyšet úzkost a drkotání. Voda v blízkých potočcích zurčela roztěkaně a houby rostoucí na pařezech vypadaly, že se krčí.

Na břehu Čirého jezera panovalo zvláštní ticho. Voda byla tmavá jako noc bez hvězd. Nebe bylo zatažené, ale hned uprostřed hladiny zářil jeden jediný bod — hvězda. Malinkatá, pulzující zlatým světlem, jako by se snažila nezhasnout.

Najednou z vody vyšlehla postava. Byla vysoká jako buk, pokrytá řasami, vodními rostlinami a prastarými škeblovými krunýři. Její oči plály modrým ohněm bez tepla.

„Kdo mě ruší?“ zahřměla příšera.

Tobík stál odvážně. „Přišel jsem tě přimět, aby ses vrátila tam, odkud jsi přišla. Tvé probuzení pustoší les.“

Příšera se zasmála, až voda okolo zabubnovala.

„Má moc z hvězdy je čirá. Kdo jsi ty, hloupý chlapče?“

Tobík byl zmatený. Nevěděl, co dál. Vytáhl List Moudrosti a pohlédl skrz. Najednou uviděl proudy energie obtékající příšeru jako proudy vody. A pak uviděl i jednu drobnou modrou nitku, která vedla od hvězdy vpřed — přímo k jeho srdci.

Hluboko uvnitř zaslechl hlas své babičky: *Voda si pamatuje…*

Zavřel oči a obrátil se do sebe. Vybavil si, jak jako malý chodil s dědečkem zalévat strom, pod kterým byla pohřbená jeho kočička; jak zpíval dešti, když zuřila bouřka; jak plakal do proudu, když se hádal s kamarádem.

Voda nás zná.

Rozevřel oči a vztáhl ruku k jezeru. „Nechť voda promluví!“

Hladina se rozvlnila, výřící proudy se zvedly a vytvořily kolem příšery kruh. Z jezera vystoupily tváře — duchové vody. Stařena s rybím vlasem, dítě s očima z kapek rosy, muž s úsměvem deště. Všichni hleděli na příšeru.

„Tvůj čas dávno minul,“ řekli. „Tvé srdce je plné stínu, ale není pozdě vrátit se do spánku. Nebo se staň vodou — částí nás.“

Příšera bojovala. Hvězda se začala třepotat jako oheň ve větru. Tobík jí přitiskl ruku na zářivý povrch a hvězda vybuchla v záblesku ticha.

Když se svět zase vrátil, stála před ním mlžná silueta — příšera byla pryč. Voda zklidněná, jezero opět čiré. A na jeho hladině plaval jen jeden list — ten, kterým se díval do pravé podstaty. Byl teď zcela zlatý.

Tobík se vydal zpět domů. Listí v lese bylo zase vesele šumivé, nikoliv vyděšené. A když došel k zákoutí, kde se s ním poprvé sešel duch stromu, stál tam zcela nový, mladý strom se zářivými listy, jehož větve se k Tobíkovi naklonily jako k dávnému příteli.

A hvězda? Tu Tobík vídával každou noc. Zářila vysoko na nebi, ale někdy se zdálo, že se na něj na chvilku zamžourá, jako by se připomínala: *Pamatuj, moc nebývá ve svalech, ale v srdci a odvaze.*

Od té doby listí v Ševelivém hvozdu šumělo jinak. Už šeptalo i Tobíkovo jméno.