Za dávných časů, kdy lesy byly hlubší a světy lidí a kouzelných bytostí si byly blíž, žil v srdci Hvozdu zapomenutého trol jménem Borbul. Nebyl to obyčejný trol – místo toho, aby strašil pocestné nebo trhal stromy z kořenů, měl rád zahradničení. Nejvíce ze všeho miloval pěstování mrkví. Každé ráno vstával se zpěvem ptáků, oblékl si svou starou zástěru z listí a vydal se do své zahrádky, kde s láskou pečoval o stovky oranžových kořenů.

Borbulova mrkev nebyla obyčejná. Díky kapkám rosy, které sbíral ze stříbrného kapradí rostoucího poblíž, měly jeho plody zvláštní lesk a sladkou chuť, která dokázala uzdravit bolavé bříško nebo zahnat špatnou náladu. Jeho zahrádka byla tajemstvím, které střežil jako poklad.

Jednoho dne se však stalo něco zvláštního. Když Borbul přišel k záhonům, všiml si, že několik jeho největších mrkví je povytažených a kolem je rozdupaná hlína. Zpočátku si myslel, že to byl nějaký zajíc, ale brzy našel stopy – velké, trojúhelníkové šlápoty, které vedly hlouběji do lesa.

„Tohle nebyl žádný zajíc,“ zamručel Borbul a rozhodl se zjistit, kdo okusil jeho mrkev bez dovolení.

Vydal se po stopách, které ho vedly přes mechové mýtiny, mezi kapradiny a stromy pokroucené jako staré prsty. Cesta ho zavedla až ke skalnatému úbočí, kde nikdy předtím nebyl. Tam rostl podivný keř s tenkými, křivolakými větvemi a ostrými trny, které se leskly jako stříbro. A pod tímto keřem seděla malá dívka – lidská dívka. Vypadala hladově a držela v ruce jednu z Borbulových mrkví.

Borbul se na chvíli zarazil. Nechtěl nikoho strašit, ale také nebyl rád, že mu někdo bral úrodu.

„Kdo jsi a proč jíš moji mrkev?“ zavrčel tichým, ale hlubokým hlasem.

Dívka se lekla, ale neutekla. Měla oči velké a důvěřivé, a když promluvila, její hlas byl tichý jako šepot větru.

„Jmenuji se Alenka. Zabloudila jsem v lese, sbírala jsem květiny a pak jsem se ztratila. Byla jsem tak hladová, že jsem si vzala jednu z těch krásných mrkví. Nevěděla jsem, že patří tobě. Promiň.“

Borbul se zamračil, ale pak si všiml, že dívka má odřená kolena a kolem ruky ovinutý trn z keře, který ji škrábl. Trn se zdál zvláštní – jemně pulsoval a jeho konec byl zčernalý.

„Tohle není obyčejný trn,“ zamumlal trol a přistoupil blíž. „To je trn z Trnového keře, který roste jen tam, kde se probouzí temná magie.“

Borbul věděl, že takový trn může způsobit, že se člověk ztratí nejen v lese, ale i ve svém vlastním srdci. Pokud se neodstraní a nezneutralizuje kouzlem, dívka by mohla navždy zapomenout, kdo je.

„Musíme ten trn vyjmout a vyléčit tě,“ rozhodl se Borbul. „Ale nebude to jednoduché.“

Odnesl Alenku na zádech zpět do své jeskyně, kde měl všechny své bylinky, kapradiny a kouzelné mrkvové elixíry. Ale žádný z nich nestačil na temný trn. Vzpomněl si na starou legendu, kterou mu kdysi vyprávěl lesní duch – o Zpívající studánce, jejíž voda dokáže zlomit i nejtemnější kouzla, ale je střežena záhadnou bytostí jménem Vřesovka.

Borbul se rozhodl, že tam musí jít. Nechtěl Alenku ztratit – něco na té dívce ho dojalo. Možná to bylo její odhodlání, možná její upřímnost, ale cítil, že jí musí pomoci.

Cesta ke studánce byla plná překážek. Musel přejít přes most divokých lián, které se samy hýbaly, projít mlhou, která šeptala jména těch, kdo se ztratili, a nakonec dorazil k louce plné fialových vřesů, kde studánka zpívala tichou, smutnou píseň.

A právě tam se objevila Vřesovka – postava utkaná z květin, mlhy a světla. Měla oči jako perly a hlas jako vítr.

„Proč jsi přišel, zahradnický trole?“ zeptala se zvědavě.

Borbul poklekl a vyprávěl jí o Alence, o trnu a o své mrkvi. Vřesovka ho chvíli pozorovala, pak se usmála.

„Tvé srdce je čisté, Borbule. Ale voda ze studánky je vzácná. Musíš mi za ni dát něco cenného.“

„Vezmi si mou největší mrkev,“ řekl Borbul bez váhání. „Je kouzelná a rostla pod měsícem stříbrné noci.“

Vřesovka přikývla a přijala dar. Voda, kterou mu dala v kouzelné nádobce z listů, zářila jako hvězdy.

Když se Borbul vrátil, Alenka už byla bledá a její dech byl mělký. Položil ji na mechový pelíšek, otevřel nádobku a nechal kapku vody spadnout na trn. Ten okamžitě začal syčet, zčernal, a pak se ztratil v obláčku stříbrného kouře. Alenka se nadechla, otevřela oči a usmála se.

„Cítila jsem, jak mě voláš,“ zašeptala.

Borbul se usmál. Od té chvíle se stali nerozlučnými přáteli. Alenka často navštěvovala trola, pomáhala mu s mrkvemi a učila ho lidské písně. A Borbul ji naučil rozumět lesu, mluvit s ptáky a poznávat kouzelné byliny.

A ta kouzelná mrkev, kterou obětoval? Vřesovka ji zasadila na své louce, kde vyrostla do podoby zlatého stromu a její světlo chránilo les před temnými kouzly.

Od té doby už nikdo v Hvozdu nezabloudil – snad proto, že kouzelná mrkev ukazovala cestu těm, kdo měli čisté srdce. A Borbul? Ten dál pěstoval mrkev, ale už ne sám.