V dálavách za devatero horami a sedmero řekami, kde se v lesích šeptá listí elfími slovy a ve vzduchu visí kouzla se zpěvem ptáků, stál dům. Nebyl to obyčejný dům. Měl kamenné zdi porostlé mechem, střechu z tyrkysových šindelů a okna ve tvaru hvězd. Když padal déšť, dům broukal tichou melodii – tu, kterou znaly jen víly a lesní duchové.
V tom domě bydlel trpaslík jménem Bromlík. Měl zrzavý plnovous, kulaté brejličky a klobouček s peříčkem z modré sojky. Byl to velmi starý trpaslík, ale ne tak starý, aby si nepochutnal na čerstvém medovém dortíku nebo nezatancoval mazurku s lesními brouky.
Jeho dům byl jako z říše pohádek – a nebylo divu. Byl totiž postaven ze dřeva ze stromů, které rostly jen v Kouzelném hvozdu. Když na stěny posvítilo sluneční světlo, rozzářily se jemnými ornamenty a znaky starodávného jazyka. Dům chránil Bromlíka i všechny, kdo k němu přišli v dobrém úmyslu.
Jednoho podvečera, kdy se mlha válela mezi stromy a houkání sovy lákalo noční kouzla, zaklepal někdo na dveře. Bylo to lehounké zaklepání – jako ptačí tlapička. Bromlík otevřel a spatřil elfa.
Elf byl vysoký, štíhlý a měl vlasy jako stříbrný pavučinový třpyt. Jeho oči zářily zeleným světlem a šaty měl utkané z jarního větru a podzimního listí. Jmenoval se Elion a mluvil tichým, melodickým hlasem.
„Zdravím tě, starý trpaslíku,“ řekl a jemně se uklonil. „Jsem na cestě za něčím velmi důležitým. Ztratila se nám Krystalová hvězda – prastarý poklad naší elfí říše. Bez ní slábne světlo v našem lese, květiny nechtějí kvést a voda ztrácí chuť.“
Bromlík se podrbal pod kloboučkem. „To je ale pohroma. A proč přicházíš zrovna ke mně, elfí poutníku?“
„Protože tvůj dům voní starou magií. Jeho základy znají tajemství stromů i jeskyní. Prý jsi kdysi pomohl zachránit zbloudilé oblázky před deštěm ohnivých motýlů.“
Trpaslík se usmál. „To byla jiná doba. Ale když jde o záchranu kouzel, mé srdce ještě hoří.“
A tak přijali plán. Večer zasedli u ohně, pili květinový čaj a rozložili svitky map. Elion ukazoval cestu do hlubokého údolí Stínověčné, kde dle jeho vědomostí začaly problémy.
„Krystalová hvězda nejspíš přitáhla pozornost Stínového tvora,“ řekl elf tiše. „Nejde o tvora zlého, ale o bytost opomíjenou. Zapomenutou.“
Bromlík přikývl. „Co je zapomenuto, často touží po světle. A co není chápáno, bývá obávané.“
Ráno vyrazili. Bromlík si do batohu přibalil svítilníček, housličky co hrají samy a zapečetěnou sklenici noční rosy. Putovali skrze mlčící stezky, kde motýli mluvili ve snech, přes kamenný most, který se otáčel jen při správném tónu pískání, a přes bublající bažiny, v nichž žily bahňácké žabice se smyslem pro humor.
Když dorazili do Údolí Stínověčné, krajina potemněla. Stromy byly pokroucené, tráva šedozelená a vzduch voněl ztracenými příběhy.
„Tady někde je,“ zasyčel vítr elfím jazykem.
Najednou se země otřásla a před nimi se z mlhy vynořil Stínový tvor. Vypadal jako obrovský medvěd z kouře, jeho oči byly dvě malá světla plná smutku.
„Chceš-li Krystalovou hvězdu,“ zahučel hlasem připomínajícím šustění suchých listů, „musíš pochopit, proč jsem si ji vzal.“
Bromlík vykročil vpřed. „Proč jsi ji vzal, drahý stíne?“
Tvor se zachvěl. „Byl jsem tu tak dlouho. Nikdo mě neviděl. Nikdo mě nevolal jménem. Žárlil jsem na její světlo. Přál jsem si, aby mne někdo vnímal.“
Bromlík sáhl do brašny a vytáhl housličky. Začal na ně tiše hrát. Melodie v sobě nesla vůni jara, vřelost dětského smíchu a šumění řeky. Jak muzika pronikla do stínu, ten se začal zmenšovat. Ne mizet – jen měnit. Z tvora velkého a temného se zformovala bytůstka z šera a snů, která vypadala spíš smutně než hrozivě.
Elf přistoupil blíž a položil mu ruku na temeno. „Každá bytost si zaslouží být viděna.“
Stínový tvor přikývl. „Děkuji. Tady je hvězda.“
Z úkrytu v dutině vrby vytáhl těžký krystal. Jakmile ho elf vzal do rukou, celé údolí se rozzářilo. Tráva zezelenala, stromy napřímily koruny a dokonce i bahňáckým žabicím zasvitlo v očích.
„Hvězda musí zpět na Strom zrození,“ řekl Elion s vděčností.
„Ale co bude se stínem?“ ptal se Bromlík.
„Já se vrátím do příběhů,“ odpověděl Stín.
Bromlík přikývl. „A já tě tam budu vyprávět.“
Společně kráčeli zpět do Elfího lesa. Když dorazili k obrovskému Stromu zrození, Elion zvedl Krystalovou hvězdu nad hlavu a položil ji do dutiny stromu. Okamžitě se rozlila zář, která polaskala každé stéblo i list.
Za odměnu pozvali elfové Bromlíka na slavnost Měsíčního zpěvu. Tancovali, pili šumivé kapky jiskřícího mechu a poslouchali písně tak staré, že se rozplývaly mezi slovy.
Bromlík se vrátil domů, do svého kouzelného domu s tyrkysovou střechou. V krbu zažhnul oheň, který jemně praskal a šeptal příběhy.
Od té doby každý večer psal do své velké knihy. Na první stranu napsal jména: Elion, Krystalová hvězda a Stín, který chtěl být viděn.
A pak okusil čerstvý medový dortík. Protože dobrodružství je sice sladké, ale nic nepřekoná domácí pečení.