Za sedmero horami a devatero řekami, v hlubokém zeleném lese, kde lišky dávají dobrou noc a sovy moudře houkají, žil malý trpaslík jménem Cipísek. Cipísek nebyl obyčejný trpaslík. Na rozdíl od ostatních, kteří se starali o zahrádky, dolovali drahé kameny nebo vařili bylinkové lektvary, Cipísek snil o dobrodružstvích. Od malička sedával u potoka a poslouchal, jak mu voda vypráví o dalekých krajích, kde se stromy dotýkají nebe a kde květiny zpívají písně.

Jednoho dne, když slunce zrovna vstávalo a kapky rosy tančily na listech jako malé perličky, Cipísek našel pod svým oblíbeným dubem starou mapu. Byla potrhaná, zažloutlá a nakreslená zvláštným modrým inkoustem, který na světle jemně zářil. Uprostřed mapy bylo namalováno jezírko ve tvaru hvězdy a pod ním stálo: *„Kdo najde jezírko hvězd, otevře bránu ke třem přáním.“*

Cipískovi poskočilo srdce. Tři přání! Představoval si, jak by si mohl přát vlastní vzducholoď, se kterou by mohl objevovat celý svět, nebo kouzelný klobouk, co rozumí všem zvířatům. A možná… možná by si mohl přát, aby nikdy nebyl sám. S mapou v ruce a radostí v srdci vyrazil na cestu.

Les byl tichý, jen sem tam ptáček zazpíval nebo vítr zašustil v korunách stromů. Cipísek šel podle mapy, ale brzy zjistil, že cesta není vůbec jednoduchá. Prvním úkolem bylo přejít přes Most zapomnění. Byl to starý, mechem porostlý most, který měl podivnou moc – každý, kdo po něm přešel, zapomněl, proč šel na cestu.

Cipísek chvíli váhal, ale pak si vzpomněl na radu od své babičky: „Když máš něco důležitého na srdci, napiš si to na kámen.“ A tak vyryl do malého kamínku slova: *„Jezírko hvězd – tři přání – přátelství.“* Kámen si schoval do kapsy a vydal se přes most. Jakmile došel na druhou stranu, pocítil, že jeho mysl je jakoby zahalená mlhou. Ale sáhl do kapsy, nahmatal kámen a přečetl si svá slova. Okamžitě si vzpomněl, proč je na cestě, a s úsměvem pokračoval dál.

Další překážkou byl Hvozd šeptajících stínů. Stromy tam byly vysoké a husté, slunce skrz ně téměř nepronikalo. A stíny… ty šeptaly. Snažily se Cipíska přimět, aby se vrátil. „Nemáš dost odvahy,“ syčely. „Tahle cesta není pro tebe.“ Ale Cipísek se nenechal zmást. Zavřel oči, dlaněmi si zakryl uši a začal zpívat písničku, kterou ho učila maminka. Byla to veselá písnička o mravencích, kteří stavěli hrad z listí. Se zpěvem na rtech prošel celý hvozd a stíny se rozplynuly.

Po třech dnech putování dorazil k horské jeskyni. Vchod byl zakrytý závojem z vodopádu, jehož voda svítila modrým světlem – stejně jako inkoust na mapě. Cipísek se odvážně ponořil skrz závoj a ocitl se v jeskyni, kde stěny byly pokryté krystaly. Uprostřed jeskyně seděla stará sova s očima jako drahokamy.

„Proč jsi přišel, trpaslíku?“ zeptala se.

„Hledám jezírko hvězd,“ odpověděl Cipísek.

Sova zakývala hlavou. „Každý, kdo hledá, musí nejprve najít srdce. Odpověz mi: co je tvým největším přáním?“

Cipísek se zamyslel. „Chtěl jsem mít vzducholoď a klobouk, co rozumí zvířatům… ale teď si myslím, že bych si přál mít přítele, který by šel se mnou na dobrodružství.“

Sova se usmála, mávla křídlem a krystaly na stěnách se rozzářily. „Pak jsi připraven. Jezírko tě čeká.“

Voda v jeskyni začala bublat a z podlahy vyrostla kamenná stezka. Cipísek po ní opatrně šel, až se ocitl na břehu jezírka, které mělo tvar hvězdy a hladinu jako zrcadlo. Když se do něj podíval, neuviděl svůj obraz, ale místo toho spatřil malou holčičku, jak sedí sama pod stromem a pláče.

„To je Sofinka,“ zašeptala sova za ním. „Ztratila se ve světě lidí a nemá nikoho, kdo by jí pomohl najít cestu domů.“

Cipísek neváhal. Přistoupil blíž k jezírku a pronesl: „Mé první přání – chci se dostat za Sofinkou a pomoct jí.“

Voda se zvířila, svět kolem se zatočil a Cipísek najednou stál uprostřed louky, kde opravdu seděla malá holčička. Měla rozcuchané vlasy, oči plné slz a držela v ruce plyšového králíka.

„Ahoj,“ řekl Cipísek jemně. „Jmenuju se Cipísek. Nejsi sama.“

Sofinka se na něj překvapeně podívala. „Ty jsi opravdový trpaslík?“

„Ano,“ usmál se. „A přišel jsem ti pomoct.“

Společně pak putovali lesem, přes starý sad a kolem opuštěného mlýna, až dorazili k bráně, kterou Cipísek poznal z mapy. Byla to Brána mezi světy, kterou mohl otevřít jen ten, kdo měl čisté srdce.

„Mé druhé přání,“ pronesl Cipísek, „je, aby se Sofinka mohla bezpečně vrátit domů.“

Brána se otevřela a Sofinka vstoupila do světla. Ještě než zmizela, otočila se a objala Cipíska. „Děkuju. Ty jsi můj nejlepší přítel.“

A pak byla pryč.

Cipísek se ocitl opět u jezírka. Sova na něj hleděla s úctou. „Už ti zbývá jen poslední přání.“

Cipísek dlouho přemýšlel. A pak se usmál. „Přeju si, abych mohl cestovat mezi světy a pomáhat těm, kdo se ztratili.“

Sova zamrkala a přikývla. „To je moudré přání. Ať ti slouží k dobrému.“

Od té doby Cipísek nezůstal v lese. Jeho příběhy se šeptají mezi stromy, v potocích a ve větru. Říká se, že když se někdo ztratí a opravdu to myslí od srdce, objeví se malý trpaslík s modrým kloboukem, usměje se a řekne: „Neboj se, už nejsi sám.“