V hlubokém lese, kde slunce prosvítalo skrze koruny stromů a ptáci zpívali své veselé písně, tekl křišťálově čistý potůček. Jeho vody se třpytily jako tisíce hvězd a každý, kdo se k němu přiblížil, pocítil zvláštní klid. Mezi mechovými břehy potůčku žil malý trpaslík jménem Rudoš.
Rudoš byl laskavý a pracovitý. Staral se o lesní květiny, pomáhal zvířátkům a s velkou láskou chránil potůček, protože věděl, že jeho voda je kouzelná. Stačilo se napít a každý pocítil novou sílu a radost v srdci.
Jednoho dne se lesem přehnala bouře. Vítr lámal větve, déšť bubnoval do země a hromy otřásaly celým krajem. Když se bouře utišila, Rudoš se vydal zkontrolovat potůček. K jeho zděšení zjistil, že vody je mnohem méně než obvykle.
„To není dobré,“ zamumlal si pro sebe a vydal se proti proudu, aby zjistil, co se stalo.
Po dlouhé cestě dorazil k místu, kde potůček pramenil. A tam uviděl něco nečekaného – na prameni seděl podivný tvor. Měl průsvitná křídla, dlouhé stříbřité vlasy a jeho oči zářily jako hvězdy. Byl to vílák, bytost, která žila mezi vodou a vzduchem.
„Proč sedíš na prameni?“ zeptal se Rudoš.
Vílák si ho změřil pronikavým pohledem. „Tento potůček má velkou moc,“ řekl tichým hlasem, který zněl jako šepot větru. „A já ji chci pro sebe. Když ovládnu jeho vodu, budu nejsilnější bytostí v lese.“
Rudoš byl překvapen. „Ale potůček patří všem! Lesní zvířata ho potřebují, květiny bez něj uvadnou a já se o něj starám celý život!“
Vílák se jen pousmál. „To už není tvůj problém, trpaslíku. Odtud už voda nepoteče.“
Rudoš věděl, že musí něco udělat. Bez vody by les zeslábl a všechny bytosti by strádaly. Ale jak přemoci mocného víláka? Přemýšlel a pak si vzpomněl na starou legendu, kterou mu kdysi vyprávěla jeho babička.
Legenda říkala, že víláci mají slabost pro hudbu. Pokud někdo zahraje píseň, která pochází přímo od srdce, vílák ztratí svou sílu a nebude moci škodit.
Rudoš se posadil na kámen a začal zpívat. Jeho hlas byl jemný, ale pevný. Zpíval o lesích, o květinách, o potůčku, který přináší život. Slova písně se nesla větvemi stromů a vítr je roznášel dál.
Vílák se nejprve jen usmíval, ale pak jeho výraz zvážněl. Jeho křídla se zaleskla a poté začala slábnout. Oči mu potemněly a ruce se mu třásly.
„Přestaň!“ vykřikl, ale Rudoš zpíval dál.
Nakonec vílák padl na kolena. „Dobrá, přiznávám porážku!“ řekl slabým hlasem. „Už nebudu bránit vodě v jejím toku.“
Jakmile to dořekl, zvedl se vítr a odnesl ho pryč. Potůček se okamžitě rozjasnil a voda začala znovu proudit.
Rudoš si oddechl. Věděl, že les je zachráněn. Vrátil se zpět ke svému domovu a s úsměvem sledoval, jak se všechno vrací do normálu.
Lesní zvířata přišla k potůčku a radostně se napila. Květiny se znovu vzpřímily a celý les byl plný života.
Od té doby si všichni v lese ještě více vážili svého potůčku a Rudoš se stal hrdinou, o kterém si vyprávěli nejen trpaslíci, ale i všechny bytosti lesa.