Za devatero horami a devatero řekami se rozkládalo království, které lidé nazývali Širočina. Bylo tak rozlehlé, že ani nejrychlejší kůň nedokázal přejet z jednoho konce na druhý za jediný den. V samém srdci království stál zámek vysoký, s věžemi třpytícími se stříbrnou břidlicí a oknama, která se leskla jako hladina zrcadla. V tom zámku sídlil král Vavřinec, dobrácký panovník, který miloval spravedlnost, dobré jídlo a mimoto měl velikou slabost pro pečenou husu.

Zdejší husi byly zvláštní. Nepípaly běžným hlasem, ale zpívaly kouzelné písně. Tvrdilo se, že kdo uslyší husí píseň ve správný čas, dostane dar moudrosti, odvahy či lásky – podle toho, co mu nejvíce scházelo. Nejznámější z nich byla husa jménem Zlatka. Její peří se ve světle lesklo jako měsíční paprsky a její píseň dokázala utišit bolavé srdce i zahnat zlé sny.

O Zlatce se dozvěděli loupežníci, kteří se usadili v hlubokém lese na východě Širočiny. Byli to chlapi neurvalí, zarostlí a v kožených kazajkách od deště promáčených. Jejich vůdce, Hrubohad, nenáviděl písně, smích i všechno krásné – prý proto, že mu kdysi jedné zimy zamrzlo srdce. Když uslyšel o Zlatce a jejích kouzelných schopnostech, rozhodl se, že ji unese a donutí zpívat jen a jen pro něj.

Loupežníci se k zámku přikradli za tmy. Tři z nich proklouzli mezi hradbami, zatímco ostatní odváděli pozornost strážím falešnými ohníčky v podhradí. Vešli do husince, kde Zlatka s ostatními husami spala, a než stačila zazpívat varovnou píseň, byla uvězněna v pytli a odnesena.

Ráno nastal v zámku rozruch, jaký tam nepamatují. Král Vavřinec bušil do stolu z ebenového dřeva a pořád dokola opakoval: „Zlatku mi přiveďte, ať vám za odměnu zlatý řetěz pošlu!“ Ale kdo se měl pustit do tak nebezpečného úkolu? Rytíři byli zrovna na výpravě za hranicemi a dvořané se báli lesa, ve kterém i stromy šepotem varovaly před Hrubohadem.

Tu se přihlásil maličký chlapec jménem Václav. Nebyl to nikdo slavný, jen syn komorné a kuchaře. Ale byl bystrý a srdce měl větší než celé Širočina. Uklonil se králi a řekl: „Pane králi, dovol, abych Zlatku našel. Znám její zpěv od malička a věřím, že mě k sobě zavolá, bude-li v nouzi.“

„Ty, chlapče?“ podivil se král. „Vždyť jsi slabý jako mladý zajíc!“

„Ale mám srdce plné odvahy,“ odpověděl Václav. Král se zamyslel a nakonec ke svému překvapení souhlasil.

Václav dostal starý meč z královské zbrojnice, pár buchet od kuchařek a lahvičku sypkého prachu od staré čarodějky Sibyly, která žila v zámku na půdě. „To je prach pravdy,“ řekla tajemně. „Použij jej, jen když budeš stát před pokřivenou duší.“

Chlapec se vydal do lesa, kde se stromy klaněly jeden za druhým a šepot listí ho vedl dál a dál. Jak kráčel, zpíval si Zlatčinu píseň. A najednou se mezi stromy ozvalo slabé houkání. Byla to ona! Odpovídala mu!

Sledoval její hlas, až došel k jeskyni skryté pod skalami, kde vevnitř plápolal oheň a kolem něj seděli loupežníci. Uprostřed klece z kořenů seděla Zlatka se smutnýma očima. Když spatřila Václava, lehce kývla hlavou a zazpívala o naději.

„Co tu chceš, kluku?!“ zaburácel Hrubohad, který si zrovna rychtoval kožešinu. Václav neuhnul pohledem. „Přišel jsem pro husu,“ řekl pevně.

„To by ses musel nejdřív stát jedním z nás,“ zasmál se vůdce. „Ukradni poklad z dračí sluje, a připustím tě mezi sebe.“

Chlapec přikývl, i když věděl, že je to léčka. Loupežníci ho vyvedli zpět do lesa a ukázali mu směr k jeskyni, v níž měl přebývat drak Kliďas. K překvapení všech to ale nebyl drak zlý – ten měl rád básně, čaj s medem a zahradničení. Václav se s drakem rychle spřátelil, naučil ho Zlatčinu píseň a požádal jej, aby mu daroval drahokam ze své sbírky, který by předal loupežníkům naoko jako ukradený poklad.

„Jen když mi přineseš něco něžného na oplátku,“ pravil Kliďas. „Zasaď ke mně květinu, aby mi tu bylo veseleji.“

Václav tak učinil, zasadil skořicový tulipán, a pak se s drahokamem vydal naspět k Hrubohadovi. Když mu předal lesklý kámen, loupežník se spokojeně uchechtl a svolil, že kluka přijmou do svého klanu. Ale než se tak stalo, Václav nenápadně hodil prášek pravdy na Hrubohada.

Moc kouzla se projevil okamžitě. Hrubohad se zapotácel, srdce mu najednou tlouklo rychle a v očích se mu zavlhnulo. „Co se se mnou děje?“ zachrčel. „Já… já slyším její zpěv a nechci už nikdy nic jiného.“

Zlatka začala zpívat silněji, až i ostatní loupežníci postávat přestali a poslouchali. Ukázalo se, že písně plné pravdy a lásky lámaly kletby v srdcích – dokonce i v těch nejtvrdších.

Hrubohad padl na kolena, poprosil o odpuštění a slíbil, že se svými druhy odejde do hor, kde založí nový život bez loupení. A tak se i stalo.

Václav vzal Zlatku zpět na zámek, kde se král Vavřinec radoval, až se mu vousy třásly. Za odměnu nabídl Václavovi půlku království. Ale chlapec jen pokrčil rameny. „Já bych spíš chtěl malý domek, kde bych mohl chovat husy a psát písně.“

A tak mu přání splnili. V zahradě za zámkem vyrostl malý dřevěný domeček, vedle něj jezírko a kolem něj se loudaly husy, mezi nimi i Zlatka. Václav nikdy nezapomněl na svou výpravu, ale nejšťastnější byl v tichu, když husy zpívaly, vítr šustil skrz listí a svět byl zase tak, jak měl být: zpěvný, pravdivý a plný světla.