V jednom klidném údolí, obklopeném zelenými kopci, se rozkládala malá vesnička jménem Jablůňkov. Lidé zde žili v míru, pěstovali zeleninu, starali se o zvířata a nejvíce ze všeho byli hrdí na jednu velkou jabloň, která rostla uprostřed návsi. Tahle jabloň nebyla obyčejná – byla stará jako samotná vesnice a každé jablko, které na ní vyrostlo, mělo zlatavou slupku a sladkou vůni, která prý dokázala uzdravit i těžce nemocné.

Na jabloň dával největší pozor starý zahradník jménem Tetřich. Byl to laskavý stařík s dlouhým bílým plnovousem a šedivým kloboukem, který nikdy nesundával. Nikdo přesně nevěděl, odkud Tetřich přišel, ale o stromy se staral, jako by byly jeho děti. Pomáhal mu přitom také chlapec jménem Vavřinec, sirotek, kterého starosta přijal do vesnice a který se rychle naučil všem užitečným dovednostem.

Vavřinec měl nejlepšího kamaráda – kozu jménem Hvězdička. Byla bílá jako čerstvě padlý sníh a měla jedno černé ouško. Nebyla to však jen tak obyčejná koza. Uměla totiž mluvit, ale jen tehdy, když kolem nebyli žádní dospělí. S Vavřincem si často povídala v noci, když všichni spali, a dávala mu rady, které jako by pocházely od samotných hvězd.

Jednoho dne, když podzim začal barvit listí do žluta a zlatá jablka na jabloni začala zrát, veselou vesnici navštívila temná událost. V noci se do vesnice vkradl strašlivý loupežník jménem Kramor. Nosil plášť z havraních per a jeho oči zářily jako uhlíky. Kramor byl známý po celém kraji tím, že kradl cennosti a zanechával po sobě jen černý popel. Tentokrát si ale nepřišel pro zlato – přišel si pro zlatá jablka.

Nikdo neví, jak se Kramor dostal přes kouzelné keře, které jabloň chránily, ale ráno našli vesničané jabloň zpola očesanou a kolem pole spálené od temné magie. Lidé propadli smutku, protože zlatá jablka byla důležitá nejen pro jejich zdraví, ale i pro klid v údolí. Bez nich by mohl celý Jablůňkov uvíznout v kletbě chladu a nemoci.

Když to Vavřinec zjistil, zavolal Hvězdičku na pastvinu a zeptal se: „Co budeme dělat? Pokud Kramor všechna jablka odnese, jabloň zeslábne a my přijdeme o vše!“

Hvězdička pozvedla hlavičku a odpověděla: „Musíš se vydat za Loupežnými horami, kde prý sídlí Kramor v Černém hradě. Tam určitě ukryl ta jablka. Já půjdu s tebou.“

Vavřinec neváhal. Tetřich mu dal na cestu kouzelný plášť z měsíčního kapradí – ten, kdo ho nosil, se ztratil očím všech zlých bytostí. A starosta mu přenechal starý meč, o němž se říkalo, že kdysi patřil hrdinovi, který porazil samotného draka.

A tak se Vavřinec, spolu s Hvězdičkou, vydal na cestu plnou nebezpečí. Šli skrz lesy, přecházeli kamenné mosty a potkávali podivné bytosti – mluvící vrány, obrácené stromy, které chodily po kořenech, a rybníky, které šeptaly jména ze snů. Všude, kde se objevili, Vavřinec pomáhal – zachránil myší královnu z pasti, zvedl převrácenou želví říši a zklidnil rozhněvaného větrného ducha jménem Severán. A za každou pomoc dostal malý dar: od myší královny to byl kouzelný prstýnek, želvy mu daly list z věčného stromu a Severán mu vdechl do plic kousek svého dechu – schopnost zpívat, když je ouvej.

Po dlouhé cestě dorazili k Loupežným horám, které byly vždy zahalené v mlze. Tam, na nejvyšším vrcholu, stál Černý hrad. Vavřinec s Hvězdičkou vstoupili do temného lesa, kde na ně čekaly nejrůznější nástrahy. Stíny zde ožívaly, stromy je chtěly pohltit a kouzelné světlušky je bez přestání lákaly do bažin. Ale díky prstýnku myší královny prošli skrze pastě bez úhony – prstýnek jim ukazoval cestu, která byla skrytá zlým očím.

Nakonec stanuli před branou hradu, kde v objetí temnoty seděl samotný Kramor. Měl kolem sebe koše plné zlatých jablek a smál se, až se hory otřásaly.

„Co tu chceš, chlapče?“ zasyčel Kramor, když Vavřinec vystoupil z mlhy.

„Přišel jsem vrátit jablka našemu lidu,“ řekl odvážně Vavřinec a těsněji sevřel meč.

Kramor se zachechtal. „Tak pojď, hrdino. Zkus, co dokážeš.“

A tak začal boj. Vavřinec se nedal snadno. Jeho meč zářil jako ranní slunce a Kramorovy stíny mizely pod jeho údery. Když už se zdálo, že síly mladého bojovníka docházejí, Hvězdička začala zpívat melodii, kterou ji kdysi naučila víla Podhorka. A v tom se Vavřinci vrátila síla i odvaha, zpíval také – písní Severánovou.

Jejich zpěv prorazil temné čarování Kramora, který s výkřikem zmizel v oblaku černého kouře. Na jeho místě zůstala jen černá maska a spousty zlatých jablek.

Vavřinec a Hvězdička naložili jablka do starého vozu, který kouzlem ožil a samy se vrátily do Jablůňkova. Vesničané je vítali jako hrdiny, a jabloň po návratu svých plodů opět rozkvetla, i když byl podzim.

Tetřich se jen usmíval a pohladil Vavřince po vlasech. „Teď jsi víc než zahradník, chlapče… jsi ochránce.“

Od té doby stála na návsi nejen jabloň, ale i socha statečného chlapce s kozou po boku. A Hvězdička? Ta si dál v noci šeptala s hvězdami, ale už se nestyděla mluvit ani před dospělými. A všem dětem vyprávěla, že i ten nejmenší se může stát hrdinou, pokud má srdce čisté a přátele po boku.