Uprostřed hlubokého lesa na kraji dalekého království Rosalie žila malinká víla jménem Jasmínka. Jasmínka nebyla obyčejná víla. Měla křídla, která měnila barvu podle ročního období, a její smích byl tak jemný, že dokázal zahnat mraky na celé obloze. Co však dělalo Jasmínku výjimečnou, byla její schopnost rozumět každé rostlince a zejména bylinkám.
Každé ráno létala mezi kapradiny, mechy a cestičky lemované břečťanem, aby naslouchala šepotu bylin. Ta šeptání jí vyprávěla o tom, kde je půda příliš suchá, kde zase přichází první mráz, a o tom, kdo ve svém domě hledá pomoc.
Jednoho sychravého podzimního dne, kdy listí šustilo pod nohama a vítr roznášel zlaté a rudé barvy stromů do všech koutů lesa, zaslechla Jasmínka vážné volání. Pocházelo až z královského paláce Rosalie! Věděla, že takový hlas uslyší jen tehdy, když některá bylinka byla požádána o pomoc člověkem v nouzi.
Rychle se proplétala mezi větvemi, překonávala potůčky a hopkala po listech dubů jako motýlek v letu. Když konečně dorazila na kraj lesa, spatřila palác. Byl vysoký, postavený z bledého kamene, jehož stěny obrůstaly břečťanem, a věže se zdály dotýkat se nebe. Přistála na parapetním okně v kuchyni, kde právě míchaly služebné léčivý odvar.
Tam uslyšela, že princezna Liana, nejmladší dcera královny Aurélie, onemocněla zvláštní horečkou. Nic nezabíralo. Lékaři, mastičkáři i kořenáři přišli, ale žádná bylinka nedokázala horečku utišit. Lidé začali věřit, že je nemoc nevlídným darem podzimu nebo snad prokletím.
Jasmínka však poznala jinak. Ucítila slabé volání z hlubokých roklin v Morčím lese, temné části království, kam lidé jen zřídka vkročili. Věděla, že tam roste jediná bylinka, která může princezně pomoci – zlatobýl jiskřivý. Tato neobyčejná rostlina kvete jen během jednoho dne v celém roce, právě uprostřed podzimu, a dokáže uzdravit i ta nejvzácnější onemocnění. Ale stejně jako je vzácná, je i chráněná, a rostou kolem ní neviditelné stíny – strážnější duše lesa, zvané šerolamy.
Víla dobře věděla, že bez zvláštní pomoci by do Morčího lesa nemohla. Rozhodla se proto požádat radu staré moudré sovy, jménem Starozob. Starozob měl knihu vyprávějící o všech zákoutích království a věděl, jak obejít šerolamy, aniž by se člověk do jejich spárů dostal.
Sova pozorně vyslechla příběh a svýma velikýma očima na Jasmínku pohleděla: „Zlatobýl jiskřivý může vyrůst jen v ten nejupřímnější den podzimu. Ten den, kdy víla začne své putování srdcem a nikoli podle slunce.“
Jasmínka věděla, že ten čas právě nastal, protože její křídla se rozzářila zlatými odlesky. Vydala se tedy na cestu. Proletěla přes louky zbarvené do oranžova, kde lišky zanechávala stopy v měkkém listí, a vstoupila do Morčího lesa. Les byl temný a mlha se plazila po zemi jako stíny dávných příběhů. Každý její krok byl opatrný, každé lusknutí větvičky pod patou znamenalo zastavit a naslouchat.
Najednou stromy začaly šepotat: „Cizinka přichází… Je upřímná?… Má srdce čisté?“ Šerolamy se probouzely. Byly jako víření listí, stříbrné a hnědé obrysy, připomínající tvary dávno ztracených zvířat a stromů. S každým dalším krokem je víla cítila blíž.
Vzpomenula si však, co jí Starozob řekl. „Když se bojíš, zpívej píseň, co v lese vypráví.“ A tak zpívala, píseň o slunci, co hladí stromy, o kapkách rosy, co si hrají s pavoučky, o lásce mezi vílou a jejími bylinkami. A hle! Šerolamy najednou ztichly a ustoupily jí z cesty.
Když dorazila do hluboké rokliny, ve světélkujícím mechu uprostřed kamenného kruhu rostl jediný zlatý květ. Zlatobýl jiskřivý! Jeho květ hořel zlatem jako listí podzimního odpoledne. Jasmínka ho opatrně sklidila a vložila do kapky rosy, která ho chránila.
Cestou zpět však začal foukat silný vítr a déšť se rozprškl nad krajinou. Potoky se měnily v proudy a víla se musela s kvítkem schovat pod listem lopuchu. Věděla, že musí být opatrná, protože pokud květ namokne, kouzlo zmizí.
Teprve když vítr ztišil a hvězdy rozsvítily noční nebe, Jasmínka znovu vzlétla. Dobře věděla, že musí květ přinést dřív, než pominou tři úsvity. Dorazila do paláce, když první paprsky slunce hladily střechy věží. Královna Aurélie už seděla u dceřiny postele s uslzenýma očima.
Jasmínka jim podala květ, který uschovala v perle rosy. Královská bylinkářka připravila čaj přesně podle starého receptu. Princezně Lianě podali doušek. Na tvář jí padl slabý úsměv a její tváře se poprvé po mnoha dnech začaly růžovět.
Dalšího dne už princezna vstala z postele, a když spatřila Jasmínku, natáhla k ní ruku. „Děkuji,“ zašeptala.
Královna Aurélie vyhlásila svátek v rámci poděkování malinké víle, kterému v celém království říkali Zlatý List – na památku odvahy, léčivé síly podzimu a víry, že i nejmenší s čistým srdcem dokáže přinést zázrak.
Les Morčí už nebyl jen temným místem – lidé si jej začali vážit, poslouchali jeho příběhy a učili se s úctou bylinky sbírat. A Jasmínka? Pokračovala ve svém poslání, dál naslouchala šeptání bylin a věděla, že magie roste tam, kde kvete důvěra, odvaha a láska.