Uprostřed hlubokého lesa, kde stromy šeptaly tajemné příběhy a potůčky zpívaly melodie dávných časů, žila víla jménem Liora. Byla krásná jako ranní rosa na květinách a její šaty se třpytily jako hvězdy na noční obloze. Liora byla strážkyní lesa a dbala na to, aby vše zůstalo v rovnováze.
Jednoho dne, když se procházela mezi kapradinami a sbírala zářící kapky ranní mlhy, zaslechla tichý pláč. Vedla ji k němu úzká pěšinka, která se vinula mezi prastarými duby. Když došla na malou mýtinu, spatřila chlapce. Seděl na pařezu a smutně si mnul oči.
„Proč pláčeš, chlapče?“ zeptala se Liora jemným hlasem.
Chlapec vzhlédl a překvapeně zamrkal. „Ztratil jsem se,“ přiznal se. „Šel jsem do lesa hledat léčivé bylinky pro svou nemocnou babičku, ale zapomněl jsem cestu zpátky.“
Liora se na něj usmála. „Nezoufej. Pomohu ti najít cestu domů. Ale nejprve mi řekni, jak se jmenuješ.“
„Jsem Matěj,“ odpověděl chlapec.
Víla pokynula rukou a z lesa přiletěl maličký světluškový duch, který se vznášel nad Matějovou hlavou. „Tento duch ti pomůže najít cestu zpět,“ řekla Liora. Ale než stačila vyslovit kouzelné zaklínadlo, z lesa se ozval podivný zvuk. Bylo to jako šeptání větru, ale zároveň se v něm skrývalo něco temného.
Z křoví vyšel stínový tvor – vysoký, s dlouhými pařáty a očima zářícíma jako uhlíky. „Tak dlouho jsem čekal na někoho, kdo mi pomůže získat vílí světlo,“ zasyčel.
Matěj se přikrčil za Lioru, ale víla se nezalekla. „Tento les patří dobru, stínový tvore. Nemáš tu co pohledávat.“
Tvor se zasmál. „Ale mám! Potřebuji tvé světlo, vílo. Bez něj budu navždy uvězněn v temnotě.“
Liora věděla, že pokud by mu dala své světlo, les by přišel o svou ochranu. Ale zároveň jí bylo tvora líto. Přemýšlela, jak mu pomoci, aniž by ohrozila les.
Matěj se odvážil vykročit vpřed. „Možná bychom ti mohli pomoci jinak. Co kdybychom našli jiný zdroj světla pro tebe?“
Tvor zaváhal. „Jaký jiný zdroj?“
Liora se usmála a pokynula rukou. „V hlubinách lesa je kouzelný pramen. Pokud se v něm vykoupeš za svítání, jeho záře tě očistí od temnoty.“
Stínový tvor se zatvářil podezřívavě. „Proč byste mi chtěli pomoci?“
„Protože každý si zaslouží druhou šanci,“ odpověděl Matěj.
Tvor chvíli mlčel, ale pak přikývl. „Dobrá. Zaveďte mě k prameni.“
Společně se vydali na cestu. Procházeli hustým lesem, kde větve stromů tvořily klenbu nad jejich hlavami. Občas se ozvalo houkání sovy nebo šustění křídel netopýrů. Nakonec dorazili k prameni.
Voda v něm zářila stříbrným světlem a jemně bublala. Stínový tvor se na ni podíval a pak váhavě vkročil dovnitř. Jakmile se jeho tělo ponořilo do zářivé vody, začala se z něj smývat temnota. Jeho ostré pařáty změkly, uhlíkové oči se proměnily v jasně modré a jeho postava získala podobu vysokého muže se stříbrnými vlasy.
„Jsem volný!“ vykřikl radostně.
Liora se usmála. „Bylo v tobě dobro, jen jsi ho musel najít.“
Muž se uklonil. „Děkuji. Teď už nebudu temným tvorem. Stanu se ochráncem lesa po tvém boku.“
Matěj se usmál. „A já už musím domů za babičkou.“
Liora mu pokynula a světluškový duch ho dovedl zpátky k jeho domovu. Když chlapec dorazil, babička už ho s úsměvem vítala, protože se cítila lépe.
A tak les zůstal kouzelným místem plným světla a dobra. Liora a bývalý stínový tvor chránili jeho krásu a Matěj už nikdy nezapomněl, že v každém, i v tom nejtemnějším stínu, může být ukryto světlo.