Uprostřed hlubokého lesa, kde se stromy skláněly nad klikatými cestičkami a potůčky zpívaly svou věčnou píseň, žil vílák jménem Lirien. Byl to malý, ale odvážný tvor s křídly třpytícími se jako ranní rosa. Lirien měl dobré srdce a staral se o les, chránil jej před nebezpečím a pomáhal jeho obyvatelům.

Jednoho dne se však v lese objevila temnota. Přišel zlý čaroděj Morgrin, který toužil ovládnout všechno krásné a čisté. Nesl s sebou prsten, který měl moc uzavírat světlo do stínů a krást lesu jeho životní sílu. Kamkoli Morgrin vkročil, stromy usychaly, tráva vadla a ptáci přestávali zpívat.

Lirien si změny všiml okamžitě. Vydal se za starou sovou, která byla nejmoudřejší bytostí v lese. „Sovo, co se děje? Proč se les mění v pustinu?“ ptal se ustaraně.

Sova zamrkala svýma velkýma očima a odpověděla: „To je dílo Morgrina. Má prsten černé magie, kterým vysává sílu lesa. Musíš mu ho vzít, jinak les zahyne.“

Lirien přikývl. Nebál se, ale věděl, že Morgrin je mocný. Musel vymyslet plán.

Druhého dne se vydal na cestu. Prolétal mezi větvemi, skákal přes mechy a vyhýbal se temným místům, kde už čaroděj rozšířil svou moc. Nakonec dorazil k jeskyni ukryté mezi skalami. Z jejího nitra sálal chlad a zlověstné světlo.

Lirien se opatrně přiblížil a nakoukl dovnitř. Uviděl Morgrina, jak sedí na kamenném trůnu a obdivuje svůj prsten. Čaroděj se usmíval a šeptal: „Brzy bude celý les můj.“

Vílák věděl, že Morgrina neporazí silou, ale mohl by ho přelstít. Počkal, dokud čaroděj neusnul, a pak se neslyšně přiblížil. Prsten ležel na kamenném stolku vedle něj. Lirien vzal všechnu svou odvahu a natáhl se po něm.

Jakmile se prstenu dotkl, ucítil v něm chladnou sílu, která ho málem srazila k zemi. Ale nevzdal se. S posledním zbytkem sil ho popadl a vylétl z jeskyně.

Morgrin se okamžitě probudil. „Kdo si troufá?“ zvolal hněvivě a rozhlédl se kolem. Když uviděl Liriena prchajícího s jeho prstenem, zařval: „Zastav se, ty malý drzoune!“

Čaroděj se rozběhl za ním, ale Lirien byl rychlý. Letěl přes les, mezi stromy a nad potoky, zatímco Morgrin za ním vysílal temné kouzlo. Vílák cítil, jak ho kouzlo téměř zasahuje, ale tu se před ním objevila stará sova.

„Hoď prsten do Zlatého jezera!“ vykřikla.

Lirien neměl čas přemýšlet. Zamířil k jezeru, jehož voda zářila čistým světlem. S posledním mávnutím křídel nad ním proletěl a pustil prsten do hlubiny.

Jakmile prsten dopadl do vody, ozvalo se hřmění. Jezero se rozzářilo a z jeho hladiny vyšlehlo světlo tak jasné, že Morgrin zakřičel a zakryl si oči. Moc prstenu se zlomila, temnota se rozplynula a les se začal uzdravovat.

Morgrin, zbavený své síly, se rozběhl pryč a zmizel ve stínech, odkud už se nikdy nevrátil.

Lirien přistál na břehu jezera a podíval se kolem sebe. Stromy se znovu zazelenaly, ptáci začali zpívat a vítr přinesl svěží vůni květin. Les byl zachráněn.

Lesní bytosti vyšly ze svých úkrytů a děkovaly Lirienovi za jeho odvahu. Od té doby byl oslavován jako hrdina, který zachránil les před temnotou.

A tak les zůstal krásným a bezpečným místem, kde Lirien dál žil a chránil jeho kouzlo.