V hlubokém lese za sedmero kopci a devatero řekami se rozkládalo kouzelné údolí jménem Lístkov. V tom údolí rostly stromy s listy ve tvaru srdce, květiny zpívaly písně větru a každý večer se nebe zabarvilo do fialova s třpytivými pruhy jako z pohádkového plátna.

Uprostřed údolí žil malý vílák jménem Lumeček. Měl vlasy jako mech, oči zelené jako jarní tráva a nosil vestu utkánu z pavoučích vláken. Byl známý tím, že pěstoval vzácné bylinky a koření, které měly kouzelné účinky. Jeho zahrádka se rozprostírala kolem pařezu a voněla tak silně, že se vůně nesla až na okraj lesa.

Jednoho rána, když Lumeček sbíral květy zlatobýlu na ranní čaj, zafoukal vítr jinak než obvykle. Byl to vítr studený a znepokojivý, jako když se blíží bouřka, ale obloha byla jasná. Vtom se ozval třesk, jako by spadl strom, a země se slabě zachvěla.

Lumeček se rozběhl směrem, odkud zvuk přišel. A co neviděl! V trávě leželo stvoření tak nádherné, až mu srdce poskočilo. Byl to jednorožec – čistě bílý, s hřívou stříbrnou jako měsíční paprsky a rohem lesknoucím se jako krystal. Jeho bok byl odřený a v očích měl bolest.

„Pomoc,“ zašeptal jednorožec slabým hlasem. „Jmenuji se Elorian… a byl jsem otráven…“

Lumeček neváhal. Přivolal motýlí nosítka a opatrně Eloriana přepravil do své zahrádky. Tam ho položil na mechové lože a začal připravovat léčivý odvar. Věděl, že na takový jed bude potřebovat vzácné koření zvané Ohnivý šafrán, které roste jen na vrcholku Hory věčného mlžna.

„Musím pro něj jít,“ rozhodl se Lumeček. „Elorian je vzácné a čisté stvoření, ochránce lesa. Bez něj ztratí údolí rovnováhu.“

Zabalil si do brašny sušené bobule, vílí sušenky a mapu, kterou mu kdysi darovala babička. Poprosil starou sovu Hubranu, aby dohlédla na Eloriana, a vydal se na cestu.

Cesta nebyla jednoduchá. Musel překročit řeku Ševelilku, kde žily škádlivé vodní víly, které se ho snažily zlákat do vody. Lumeček ale použil špetku usměvavé máty, kterou měl v kapse – její vůně rozesmála i ty největší škarohlídy a víly ho nechaly jít.

Pak prošel temným lesem, kde stromy šeptaly a větve se natahovaly jako pařáty. Tam ho zachránil jeho amulet z ptačího pírka – vyslal jasné světlo a temnota ustoupila.

Konečně dorazil k Hoře věčného mlžna. Ta byla vysoká a pokrytá hustou mlhou, která se nedala rozptýlit. Lumeček si vzpomněl na radu staré sůvy: „Na mlhu platí jen zrnko světloskoku.“ A tak z brašny vytáhl semínko této vzácné rostliny, které nosil pro štěstí. Rozlomil ho a světlo se rozlilo kolem něj jako lampa. Mlha ustoupila a cesta na vrchol se ukázala.

Na samém vrcholu rostla jediná květina – Ohnivý šafrán. Její okvětní lístky zářily jako zapadající slunce a vůně byla tak silná, že se Lumečkovi zatočila hlava. Opatrně utrhl tři lístky, uctivě poděkoval rostlině a vydal se na cestu zpět.

Když se vrátil do údolí, Elorian už téměř nedýchal. Lumeček rychle připravil odvar z Ohnivého šafránu, přidal kapku medu z květu měsíčního a několik kapek rosy z ranního kapradí. Elorianovi dal napít.

Nejprve se nic nedělo. Pak se jednorožec jemně zachvěl, zavřel oči… a najednou se celé jeho tělo rozzářilo měkkým světlem. Rány se zacelily, dech se prohloubil a oči se zaleskly novou silou.

„Děkuji ti, Lumečku,“ pronesl Elorian hlubokým hlasem. „Zachránil jsi mě. Ale nejen to. Zachránil jsi celé údolí.“

A měl pravdu. Jakmile se Elorian postavil na nohy, z nebe začaly padat třpytivé kapky a celý Lístkov se zazelenal ještě víc než dřív. Květiny se rozkvetly v barvách, jaké nikdo nikdy neviděl, a stromy začaly zpívat novou píseň.

Elorian se stal opět strážcem údolí, ale tentokrát se rozhodl, že nebude sám. Nabídl Lumečkovi, aby se stal jeho rádcem a přítelem. Společně hlídali rovnováhu v přírodě, pěstovali kouzelné bylinky a učili ostatní vílky a víláky, jak se starat o les a jeho tajemství.

A tak od té doby, když zafouká vítr a přinese vůni skořice, máty a zázvoru, ví každý, že někde poblíž vaří Lumeček svůj kouzelný čaj a Elorian tiše přešlapuje nedaleko, s očima plnýma moudrosti a klidem srdce, který přináší jen skutečné přátelství.