Za sedmero kopci a hluboko v zeleném údolí se rozprostíral rybník jménem Mlžinka. Byl to tichý a klidný rybník, obklopený starými vrbami, které svými větvemi hladily vodní hladinu. Voda v něm byla tak čistá, že bylo vidět až na dno, kde se líně pohupovaly kapří ocasy a mezi vodními rostlinami se schovávaly maličké žabky.

Každý den se nad rybníkem nesl jemný vánek, který hladil vlnky a šeptal stéblům rákosu tajemství ze světa daleko za kopci. Ale jednou, když slunce teprve vycházelo a rosa se třpytila na listech, přihnal se vítr jiný než obvykle. Byl silný, divoký a neposedný. Jmenoval se Vířivánek.

Vířivánek nebyl obyčejný vítr. Narodil se v horách z dechu starého draka, který si kýchl příliš nahlas. Od té doby se potuloval krajinou, hledal dobrodružství a přinášel změny. Když dorazil k rybníku Mlžinka, začal kolem něj kroužit, zvedal listí do vzduchu a hrál si s větvemi vrb jako s provazy.

„To je krása!“ zvolal Vířivánek. „Tady zůstanu! Ale co bych tu mohl změnit?“

Zatímco tak přemýšlel, z hladiny rybníka se zvedla stříbrná kapka, která se proměnila v drobnou bytůstku. Byla to Vílenka Rusalka — ochránkyně rybníka.

„Vířivánku,“ promluvila melodickým hlasem, „tvá síla je velká, ale zdejší klid je důležitý. Mlžinka potřebuje rovnováhu. Prosím, nehraj si tu příliš divoce.“

„Ale já chci pomoci!“ odpověděl nadšeně vítr. „Co kdybych rybník oživil? Přivolám z nebe vodní ptáky, rozčeřím hladinu, aby ryby měly zábavu!“

Rusalka se zasmála. „Rybník není hračka. Ale možná… možná bys nám mohl pomoci jinak. V hlubinách rybníka žije starý sumec jménem Hloubiník. Spí už sto let a voda v rybníku kvůli tomu ztrácí kouzelnou jiskru. Jen vítr s čistým srdcem a odvahou může proniknout do jeho snu a probudit ho.“

Vířivánek se zatočil radostí. „To je přesně pro mě! Kam mám jít?“

Rusalka ukázala na střed rybníka, kde se hladina začala točit do spirály. „Tam je vstup do snového světa Hloubiníka. Ale pozor – sny mohou být zrádné. Ne všechno je tím, čím se zdá.“

Vířivánek se odvážně vrhl do spirály, a v tu ránu zmizel z povrchu rybníka. Ocitl se ve zvláštním světě, kde byly stromy z vodních kapek, ryby plavaly ve vzduchu a všechno bylo ponořené do modrého světla.

Najednou ho obklopily stíny. Z mlhy vystoupily podivné bytosti – vodní přízraky, které hlídaly Hloubiníkovy sny. Každý, kdo je chtěl narušit, musel projít jejich zkouškami.

První přízrak měl oči jako zmrzlé kapky. „Kdo chce probudit Hloubiníka, musí být tichý jako večerní vánek a silný jako bouře. Dokážeš projít skrz moji mlhu, aniž bys pohnul jediným listem?“

Vířivánek se zklidnil. Zpomalil svůj tanec, ztišil svůj šepot a stal se jemným jako pohlazení. Proklouzl mlhou, aniž by vzbudil spícího motýla na okvětním lístku.

Druhý přízrak měl tělo z ledových krystalů. „Kdo chce probudit Hloubiníka, musí mít odvahu čelit svému vlastnímu odrazu. Podívej se do jezera pravdy!“

Vířivánek se sklonil nad jezero, kde spatřil sebe sama — ale ne tak, jak se znal. Viděl chvíle, kdy přehnal své žerty, kdy poškodil květiny svou silou, kdy zapomněl naslouchat. Zarděl se, ale neuhnul pohledem.

„Učím se,“ řekl pevně. „Chci být vítr, který přináší radost, ne zmatek.“

Přízrak se rozplynul do tisíců vloček a Vířivánek mohl pokračovat dál.

Nakonec dorazil k obrovské bublině, uvnitř které spal sumec Hloubiník. Jeho tělo se lesklo stříbrnou barvou, oči měl zavřené a kolem něj kroužily zlaté sny.

„Hloubiníku,“ zašeptal Vířivánek něžně. „Probuď se. Rybník tě potřebuje.“

Zpočátku se nic nestalo. Ale pak se sumci zachvěly vousy. Otevřel jedno oko, pak druhé. Pomalu se narovnal a jeho hluboký hlas zaburácel jako hrom.

„Kdo to ruší mé století klidu?“

„Já, Vířivánek. Nechci rušit, chci ti připomenout, že svět venku tě potřebuje. Voda bledne, kouzla mizí. Tvůj spánek byl krásný, ale čas se změnil.“

Hloubiník hleděl na vítr dlouze, pak pomalu přikývl. „Máš pravdu. Děkuji ti, malý větříku. Připomněl jsi mi, co je důležité.“

S tím se voda kolem začala třpytit, bublina praskla a Vířivánek s Hloubiníkem vystoupili zpět na hladinu rybníka. Okamžitě se všechno proměnilo. Voda zazářila jako zrcadlo, rákosiny se rozvlnily radostí a z nebe přilétli ptáci s duhovým peřím.

Rusalka je přivítala s úsměvem. „Dokázals to, Vířivánku. Rybník opět žije.“

Hloubiník se ponořil do hlubin, kde začal rozmlouvat s rybami a starat se o rovnováhu vody. Vířivánek se usadil na větvi vrby a spokojeně si broukal melodii, kterou slyšel v Hloubiníkově snu.

Od té doby byl vítr nad Mlžinkou jiný. Stále si hrál, vnášel život do kraje, ale s úctou a pochopením. Děti, které si přišly hrát k rybníku, se smály, když jim vítr cuchal vlasy a šeptal do uší pohádky z vodního světa, kam se kdysi odvážil vstoupit.

A když někdy rybník potemněl a voda se zklidnila až příliš, Rusalka jen zavolala do větru: „Vířivánku, je čas na další dobrodružství!“ – a vítr znovu roztočil hladinu do třpytivé spirály.