Za dávných časů, v údolí mezi stříbrnými horami a lesy vonícími po skořici a badyánu, stála vesnička jménem Kořeníkov. Lidé tu žili poklidně a pěstovali nejrůznější druhy voňavého koření, které poté vyměňovali s poutníky a kupci z dalekých krajů. Ale nebylo to jen obyčejné koření – prý mělo kouzelné účinky: léčilo, chránilo před zlem a přinášelo radost.
Uprostřed vesnice žil malý chlapec jménem Vojta. Byl to zvídavý a dobrosrdečný hoch, který miloval vůni čerstvě sušené máty, hřebíčku a vanilky. Rád pomáhal své babičce Malvě, místní bylinkářce, která znala všechny taje koření a vyprávěla Vojtovi prastaré legendy. Jejich malý domek byl plný svazků zavěšeného koření a mezi nimi na poličce stála stará, opotřebovaná kovová lampa.
„Tahle lampa má svůj vlastní příběh,“ říkala babička, když jí Vojta pomáhal zapálit knot. „Je vyrobená ze stříbra, které bylo kdysi součástí Měsíčního chrámu v horách. Říká se, že když v ní zapálíš plamen ve správný čas a se správným kořením, může se stát zázrak.“
„Jaký zázrak, babi?“ ptal se Vojta s očima dokořán.
„Třeba se ti zjeví duch koření, který splní jedno přání. Ale to je jen pohádka…“ pousmála se Malva.
Jednoho dne do vesnice zavítal podivný cizinec. Měl plášť černější než noc a oči jako uhlíky. Představil se jako Obskur a tvrdil, že hledá nejčistší vanilku pro svého krále. Místní se k němu chovali vřele, ale něco na něm Vojtovi nehrálo. Ten muž měl chladný, téměř neviditelný stín.
V dalších dnech začaly mizet svazky koření – z půdiček, sušáren i od trhů. I babičce Malvě zmizel celý sud slevandulí a skořicí. Celá vesnice byla vzhůru nohama, ale nikdo nemohl prokázat, že za tím stojí Obskur. Jen Vojta byl přesvědčený, že zlodějem je právě on.
Jedné bezměsíčné noci slyšel Vojta podivné šramocení. Potichu vklouzl do kuchyně, kde se třpytila stříbrná lampa, která předtím zmizela. Vydávala tiché, zvláštní světélkování. Pak zaslechl kroky a stín unikající ven zahradou. Neváhal a vydal se za ním.
Vedl jej přes louky, lesy až k horské stezce porostlé vavřínem. Na jejím konci stála rozpadající se věž – zřejmě stará alchymistická dílna. Uvnitř ve světle pochodní Vojta spatřil Obskura – seděl u stolu s kořením rozházeným po všech směrech a něco tiše mumlal do staré černé knihy pokryté stříbrnými runami.
Když Obskur odešel do jiné místnosti, Vojta se vkradl dovnitř. K jeho údivu uviděl na stole položenou babiččinu lampu, nyní obalenou zlatým prachem a s kámenem ve dně, co zářil namodrale. Vedle ležela otevřená kniha, ve které Vojta ztrnul – bylo v ní napsáno:
*“Smícháš-li stříbro luny, lampu z chrámu a srdce koření, otevře se průchod k nekonečné moci.“*
Vojta si uvědomil, že Obskur sbírá koření ne za účelem obchodu, ale aby skrze jeho magii otevřel tajemný portál. Nesměl mu to dovolit.
Rychle popadl lampu, vyběhl ven a rozlil na ni směs levandule, hřebíčku a špetky perníkové směsi, kterou schovával v kapse. Potom zapálil knot. V ten okamžik se lampa rozzářila stříbrným světlem a zospodu se začala vznášet. Okolo Vojty se rozpoutal vír vůní a světel, jakoby celé koření vesnice najednou ožilo.
Před ním se objevil duch – měl tvář tvořenou z vonných dýmů a hlas zněl jako šumí jarní vánek mezi květy.
„Kdo mě probudil vůní koření a světlem lampy?“ zeptal se.
„Jmenuji se Vojta. Chci zachránit koření naší vesnice a zabránit zlému muži otevřít portál moci!“
Duch koření chvíli mlčel, pak přikývl. „Tvé srdce je čisté, hochu. Pomohu ti.“
A s těmi slovy se vichřice vůní roztočila a rozběhla zpět do věže. Tam právě Obskur rozkládal další svitky. Náhle se však místnost zaplnila mlhou. Z víru vystoupil duch, který zaclonil Obskura svou silou. Vojta mezitím položil lampu na stůl a duch jí vdechl poslední zázračný plamen.
Místnost se rozzářila natolik, že Obskur upustil svou knihu. V tu chvíli se začal sám ztrácet – jakoby ho vůně koření a světlo lampy očišťovaly od zla.
„Tvá duše byla kdysi světlem, ale zvolil jsi jinou cestu,“ řekl duch a Obskur se zvolna rozplynul v prach.
Od té chvíle koření přestalo mizet, lampa se vrátila do Malvina domku a začala být znovu zdrojem míru. Vesničané Vojtovi děkovali a babička ho nazývala svým malým hrdinou.
Ale v noci, kdy měsíc svítil nejjasněji, se Vojta ještě jednou podíval na lampu, ve které tiše hořel stříbrný plamínek. Ten plamínek mu připomínal, že zázraky se dějí těm, kteří věří – a že i ten nejmenší plamínek může přinést světlo i do té nejtemnější noci.