Daleko za devíti kopci a dvanácti řekami stála starodávná země jménem Stříbrohoří. V jejím srdci se rozkládal zámek Lesozář, s věžemi vysokými jako stromy a střechami pokrytými tvářeným plechem z čistého stříbra, jenž se na slunci leskl jako hvězdy na noční obloze. V zámku žila královna Mirabela, laskavá vládkyně, která chránila své království kouzlem štěstí a hojnosti. Právě to kouzlo udržovalo lesy zelené, řeky čisté a lid šťastný.

Jednoho dne však štěstí přestalo přicházet. Studánky vysychaly, pole chřadla a lesy se halily do šedavého mlhouna. Královna cítila, že něco není v pořádku. Když nahlédla do své čarovné koule, zjistila, že stříbrné jádro kouzla zmizelo. Někdo jej ukradl ze zákoutí kouzelné místnosti hluboko pod zámkem. Bez něj bylo celé království odsouzeno k úpadku.

Svolala tedy své rádce a požádala je o pomoc. Jeden postarší kronikář vzpomněl na dávné pověsti o trpasličím dolu v Hořínských horách – místě, kde prý bylo tolik stříbra, že se v něm koupaly i sněženky. Trpaslíci ze starých časů byli známí jako mistři hornictví a strážci pokladů, ale postupně se stáhli z lidských krajin a zmizeli do podzemí.

„Třeba právě trpaslíci vědí, co se stalo,“ navrhl rádce.

„Ale kdo se za nimi vydá?“ ptala se královna.

„Já půjdu,“ ozval se malý hlas ze stínu za trůnem. Byl to Góri, zámkový zahradníček. Nebyl větší než sedák na stoličce, měl však odvahu srdce lva. Nosil červený klobouček z plsti a oči mu svítily jako lesní kapky rosy.

Královna nejdřív váhala, ale Góri ji přesvědčil. „Jsem zvyklý se sklánět před růžemi, klouzat mezi větvemi a šeptat ke stromům. Dokážu najít trpaslíky, tam, kde je jiní přehlédnou.“

A tak mu královna darovala stříbrnou hvězdu na provázku, kouzelný amulet, který měl Góriho chránit před nebezpečím, a vyslala ho na cestu.

Putoval dnem i nocí, přes mlhavé stráně, doopravdické bludiště mechových vinic a louky, které neexistovaly na žádné mapě. Až jednoho soumraku narazil na dutý pařez, do kterého se zlehounka opřel vítr a ozval se zvláštní hlasitý zpěv.

„Hej rup, hej hop, stříbro do pícky, hned je z něj miska pro čarodějky!“

Byli to trpaslíci.

Velcí jako hrnec, vousatí, s čepicemi zelenými jak mech a prsty černými od uhlí. Pracovali v podzemí a razili nové chodby. Góri se spustil dolů a pozdravil: „Dobrý večer, trpaslíci, přicházím z Lesozáře. Královna Mirabela prosí o vaši pomoc. Někdo ukradl stříbrné jádro kouzla a chceme ho získat zpět.“

Trpaslík jménem Kůropěv popotáhl svou vousatou bradu. „To není jen tak. Nejsme my, kdo kradl – ale víme, kdo ano.“

A pak mu vyprávěli o zlém čaroději Krudovi, který před lety žil na severním cípu hor v polozapomenuté věži. Byl zaslepen touhou po moci a kdysi přišel mezi trpaslíky, že jim chce svou magií pomoci v dolování. Jenže místo pomoci začal krást jejich poklady. Trpaslíci ho vyhnali, ale teď se očividně vrátil. A s ním i jeho touha po moci.

„Krud ukradl jádro, aby očaroval vlastní kouzelnou hůl a vládl celému Stříbrohoří,“ řekli trpaslíci. „Pokud mu nezabráníme, i tvé království se ponoří v temnotu.“

Góri se nezalekl. Poprosil trpaslíky o pomoc a ti mu darovali tři dary: stříbrné kladívko, které vždy najde slabinu v každé překážce, lucernu z čistého křišťálu, jež ukáže cestu i skrz mámení, a miniaturní pamlsek z lískového marcipánu, který vnese odvahu při největším strachu.

S trpasličím doprovodem se vydali k čarodějově věži. Cesta byla plná nástrah – propasti, mosty z mlhového lana, mluvící stromy, které se snažily pocestné svést z cesty. Ale s pomocí lucerny a stříbrného kladívka překonali každou past.

Když dorazili k věži, táhla se do oblak jako mrak z ledového dýmu. Kolem ní kroužili netopýři s ohnivými očima a dveře se smály hlubokým chraplavým smíchem, kdykoli se je někdo snažil otevřít.

„Tady nastal čas na kladívko,“ řekl Góri. Třískl s ním do středu dveří a ty se rozpadly, jako by byly z křehké skořápky.

Uvnitř věže byl Krud právě uprostřed kouzla. Držel hůl omotanou stříbrnou nití a krmily ho zlé myšlenky plné pýchy. Když spatřil Góriho a trpaslíky, rozchechtal se.

„Copak? Malý zahradníček a banda vousáčků? To mě má ohrozit?“

A mávl holí. Trpaslíci ztuhli, jako by je někdo zalil do olova. Góri pocítil strašlivou tíhu a strach, jaký nikdy nepoznal. Ruce se mu chvěly, oči slzely. Vzpomněl si však na marcipán, schovaný v kapse. Vytáhl ho, ochutnal – a v tu chvíli zesílil. Cítil, jak se mu odvaha vlévá do krve jako horská bystřina.

„Ty myslíš, že stříbro ti dá moc?“ zvolal a hodil po Krudovi svou stříbrnou hvězdu na provázku. Ta se roztočila ve vzduchu jako hvězda padavice a udeřila do čarodějovy hole. Ta praskla s rachotem a stříbrné jádro vypadlo.

V ten moment se čaroděj rozplynul v mlze. Bez své hole ztratil všechnu moc a věž se začala rozpadat.

Góri popadl jádro a běžel ven, trpaslíci za ním. Když věž s posledním bouchnutím zmizela v bezedném stínu, stáli opět pod hvězdami. Křišťálová lucerna opět zazářila, jako by zpívala radostí.

„Zasloužíš si být ochráncem stříbra,“ řekli trpaslíci Górimu. „Jsi malý, ale statečný jako horští obři.“

Když se vrátil do Lesozáře, královna radostí uronila slzu, která se změnila v kapku rosy na květu. Stříbrné jádro bylo navráceno na své místo a království opět začalo kvést. Lesy se zazelenaly, potoky zpívaly a lidé se smáli, jako by je políbil paprsek slunce.

Od té doby lidé zvykli říkávat, že opravdová síla není ve velikosti rukou ani silných slovech, ale v dobrém srdci a neochvějné odvaze… a někdy i ve stříbrné hvězdě na provázku.