V hlubokém lese, kde stromy šuměly jako staré písně a potůčky si zpívaly vlastní melodie, žila jedna obyčejná, ale velmi zvědavá koza jménem Líza. Líza měla bílou srst s hnědým flíčkem na čele a oči jako dvě lesní jezírka. Nebyla to jen tak obyčejná koza – měla zvláštní dar. Uměla cítit, kdy se v přírodě děje něco kouzelného. A protože byla zvědavá, často se vydávala na toulky, aby objevila, co se kde děje.
Jednoho podzimního dne, kdy vítr rozhazoval listí po celém lese a slunce se líně protahovalo za mraky, Líza ucítila něco neobvyklého. Zhluboka se nadechla a v nose ji zašimralo — to bylo znamení. „Něco kouzelného se děje,“ zamumlala si pro sebe a vydala se do hlubin lesa.
Listí pod jejími kopýtky šustilo a zlatavé, oranžové i rudé barvy tančily kolem jako malí skřítci. Po chvíli došla na palouček, který neznala. Uprostřed rostl zvláštní strom — měl stříbrnou kůru a jeho listy svítily jako hvězdy. Když se Líza přiblížila, ozvalo se tiché zašeptání.
„Pomoz nám…“
Líza se rozhlédla, ale nikoho neviděla.
„Kdo to mluví?“ zeptala se opatrně.
„Jsme listy tohoto stromu,“ zašeptal jeden z nich a snesl se k zemi. „Náš strom je Kouzelný javor. Každých sto let ztrácí svou sílu, pokud mu někdo nepřinese Zářivé listí z vrcholu Hory větru.“
„A proč zrovna já?“ podivila se Líza.
„Protože jen stvoření s čistým srdcem a odvahou může splnit tento úkol,“ odpovědělo listí a jemně jí přistálo na hřbetě. „Jsi naše jediná naděje.“
Líza chvíli mlčela, ale pak kývla. „Dobře. Půjdu. Ale kudy se dostanu na Horu větru?“
Listí se zavlnilo a ukázalo jí směr. „Jdi třikrát na západ, než slunce zčervená, pak jednou na sever, kde roste kapradí vzhůru nohama. Tam najdeš cestu.“
Líza se vydala na cestu. Překročila potok, přelezla spadlý kmen a šla, co jí kopýtka stačila. Cestou potkala straku, která jí chtěla ukrást zvoneček z krku, ale Líza byla rychlejší a nabídla jí místo toho oříšek, co našla u cesty. Straka byla tak překvapená, že jí poradila, jak obejít bažinu, která by jinak Lízu zdržela na celý den.
Když dorazila ke kapradí, které rostlo vzhůru nohama, ucítila vichr, jaký nikdy předtím nezažila. Vítr byl tak silný, že jí skoro odnesl. Ale nezalekla se. Schovala se za velký kámen a počkala, až se vítr trochu utiší. Pak spatřila stezku, která se vinula do kopce. Byla to stezka na Horu větru.
Cesta byla namáhavá. Skály klouzaly a vítr jí cuchal srst. Ale Líza šla dál. Věděla, že strom v lese na ni spoléhá. Po několika hodinách se konečně dostala na vrchol. A tam, uprostřed větrné pláně, rostl malý keřík se třemi listy, které zářily jako slunce. Byly to Zářivé listy.
Líza opatrně jeden oždibla a hned se ozval hluboký hlas: „Kdo si bere listy z mého keře?“
Před ní se zjevil duch Hory větru – vysoký, silný s vlasy jako oblaka a očima jako bouře.
„Jsem Líza. Koza z lesa pod horou. Kouzelný javor potřebuje pomoci. Jeho listy mě poslaly, abych přinesla Zářivé listí a zachránila ho.“
Duch chvíli mlčel. Pak se usmál.
„Máš statečné srdce, Lízo. Mnozí se pokusili vzít tyto listy, ale jen ten, kdo to dělá z lásky a ne pro sebe, uspěje. Vezmi si je všechny tři a pospěš zpět, čas se krátí.“
Líza poděkovala a seběhla z hory, co jí nohy stačily. Cesta zpět byla rychlejší, vítr ji teď hnal kupředu jako přítel. Když dorazila na palouček, strom už měl jen několik listů. Ale když Líza položila Zářivé listí ke kořenům stromu, ten se rozzářil jako tisíc hvězd.
Z kmene se vynořila světelná bytost – strážkyně lesa. Měla vlasy jako mechy a oči jako studánky.
„Lízo, zachránila jsi Kouzelný javor a tím i celý les. Tvůj čin bude zapsán do listů paměti. Za tvou odvahu ti daruji dar – budeš rozumět všem řečem zvířat a rostlin.“
Líza se zaradovala. Od té doby se stala hrdinkou lesa. Zvířata se jí chodila radit, stromy jí vyprávěly své sny a listí jí zašeptávalo tajemství větru. A když někdo zabloudil v lese, vždy se objevila bílá koza s hnědým flíčkem na čele, aby mu pomohla najít cestu domů.
A tak díky odvážné koze Líze zůstával les plný kouzel, zpěvu a podzimního šustění listí, které nikdy neumlkl.