Za sedmero horami a devatero řekami, tam kde se lesy táhnou až k oblakům a nebe bývá tak modré, že bys ho mohl považovat za moře, stála malá vesnička jménem Plamínkov. Všichni obyvatelé Plamínkova byli laskaví, pracovití a milovali teplé večery u ohně, kdy si vyprávěli příběhy o čarodějích, dracích a kouzelných bytostech. Ale málokdo věděl, že jeden z těch příběhů se měl brzy stát skutečností.

V jedné chaloupce na kraji vesnice žila holčička jménem Eliška. Byla to zvídavá a veselá dívka, která milovala knihy víc než cokoliv jiného. Nejraději četla o kouzlech a tajemstvích, a snila o tom, že jednoho dne sama zažije dobrodružství. Její nejlepší přítel byl kocour jménem Míša – neobyčejně chytrý a trochu líný, s huňatým rezavým kožichem a zelenýma očima, které jako by viděly až do duše.

Jednoho večera, když měsíc svítil jako stříbrný talíř a hvězdy tančily na nebi, uslyšela Eliška podivný šepot. Vyšel z knihovny, kde měla schované své nejoblíbenější příběhy. Když tam vešla, jedna z knih se sama otevřela a z jejích stránek se vznesla zlatavá jiskra. Pohybovala se jako živá, plula vzduchem a kroužila kolem Elišky i Míši.

„Co to je?“ zašeptala Eliška.

„To je kouzelný oheň,“ řekl Míša, který zničehonic promluvil.

Eliška vykřikla úžasem. „Ty mluvíš!“

„A ty vidíš jiskru. To znamená, že jsi byla vybrána,“ odpověděl kocour klidně a švihnul ocasem.

„Vybrána k čemu?“

„K dobrodružství,“ řekl Míša. „Ke zkoušce odvahy. K nalezení Plamenného krystalu, který kdysi dávno chránil tuto vesnici před zimou a temnotou. Ale byl ztracen, a od té doby se oheň stává slabším a slabším.“

Eliška se zhluboka nadechla. „A kde ho najdeme?“

„V Hlubokém lese, za mlhou, kde stromy šeptají a stíny se hýbou i bez světla.“

Bez váhání si Eliška sbalila batůžek s chlebem, jablkem a svou oblíbenou knížkou pohádek. Míša si jen protáhl tlapky a společně se vydali na cestu. Šli celou noc, až dorazili k okraji Hlubokého lesa. Tam se setkali s podivným tvorem – byl to ohnivý skřítek jménem Škvíra. Měl vlasy z plamínků a oči jako uhlíky.

„Co tu hledáte?“ zasyčel Škvíra, ale ne nepřátelsky.

„Plamenný krystal,“ řekla Eliška statečně.

„Jen ti, kdo projdou tří zkoušek, mohou pokračovat dál,“ řekl skřítek. „První zkouška je zkouška odvahy.“

Z lesa se vynořil stín – obrovský vlk se zářícíma očima. Eliška se bála, ale vzpomněla si na všechny příběhy o hrdinech, které četla. Vykročila před Míšu a postavila se vlku tváří v tvář.

„Nebojím se tě,“ řekla, i když se jí třásl hlas. „Neublížíš nám, protože jsme přišli s dobrým úmyslem.“

Vlk se podíval na Elišku, přikývl a proměnil se v mlhu.

„Prošla jsi,“ řekl Škvíra. „Druhá zkouška je zkouška srdce.“

Na mýtině objevili strom, jehož listy byly z ohně. Pod ním ležela zraněná liška. Eliška neváhala – přiběhla k lišce, pohladila ji a vytáhla z batohu kousek chleba.

„Neboj se, pomůžu ti,“ zašeptala.

Když liška snědla chléb, její oči zazářily a z rány se vyřinula zlatá záře. Promluvila: „Děkuji, tvé srdce je čisté. Prošla jsi.“

„Třetí zkouška je zkouška moudrosti,“ řekl Škvíra a zmizel.

Na cestě se objevil kamenný most přes řeku lávy. Na mostě byla hádanka vyrytá do kamene:

*„Jsem oheň, ale nespálím. Jsem světlo, ale nejsem slunce. Co jsem?“*

Eliška přemýšlela. Míša přivřel oči.

„Co může být oheň, ale nespálí? Světlo, ale není slunce?“ mumlala si.

Pak si vzpomněla na jiskru z knihy.

„Naděje!“ vykřikla.

Most zazářil a proměnil se v kamenný oblouk, stabilní a bezpečný. Eliška a Míša přešli a ocitli se před ohnivou branou.

Za ní byl ukryt Plamenný krystal – velký jako dýně, zářící teplem a světlem, které hřálo až do duše. Ale jakmile se přiblížili, objevil se stín. Byl to temný čaroděj Zahrmor, který kdysi krystal ukradl a schoval ho v tomto lese.

„Nikdo mi ho nevezme!“ zasyčel.

Ale Míša, který celou dobu mlčel, se postavil před čaroděje. „Eliška prošla všechny zkoušky. Krystal jí náleží. A ty nemáš právo ho držet.“

Zahrmor se rozzlobil a vrhl se na ně. V tu chvíli Eliška vztáhla ruce a z jejího srdce vyšlehly plameny – jemné, zlatavé, ale silné. Obklopily čaroděje a ten zaječel. Nezranily ho, ale proměnily ho. Místo zla pocítil lítost a smutek. Padl na kolena.

„Odpusťte mi,“ zašeptal. „Byl jsem osamělý a chtěl jsem jen teplo, které krystal dává.“

Eliška mu podala ruku. „Každý si zaslouží druhou šanci.“

Zahrmor přikývl a zmizel v lehkém obláčku kouře, který voněl po skořici a ohni.

Eliška vzala krystal a s Míšou se vrátili do Plamínkova. Když krystal umístili na starý kamenný podstavec uprostřed návsi, z nebe se snesly hvězdy jako kapky světla a celá vesnice se rozzářila teplem a radostí.

Od toho dne už zima nikdy nebyla tak krutá a oheň v krbech hořel jasněji než kdy dřív. A Eliška? Ta se stala strážkyní krystalu – a s Míšou po boku zažívali další a další dobrodružství, o kterých se později vyprávěly nové pohádky u ohně.